stelem sv. Jiří na Hradě pražském, přes 70 kostelů v Čechách zasvěceno je tomuto, od starodávna oblíbenému světci. Nadšení vlastenci věřili, že na Řípu stávala svatyně pohanská, přeměněná prý podle prastaré tradice v kapli křesťanskou. O tom poučovalo pořekadlo z Roudnická: »Když se psaly tři šestky, byl zde kostel pohanský (roku 666), když tři devítky, byl tu kostel křesťanský (r. 999).« Tradice tato druží se ? obnovení kaple sv. Jiří na Řípu od Soběslava r. 1128, vysvěcené od Jindřicha Zdika, biskupa olomouckého. Pouti na ?? od století 14. často se přirtomínaií.

Z chrámů svatojirských uvádí Eeinsberg (Festkalender, 197) kostel v Dušníkách u Prahy. Lid si vypravuje o vzniku kostela sv. Jiří na »homoli«. Podnes prý možno slyšeti vzdechy rytíře, odsouzeného, aby za živa byl i s koněm pochován. Každý, komu rytíř ublížil, házel hrst země, až byl rytíř i s koněm zasypán, až vznikla »homole«. Na příkrém vrchu v Martinkovicích na Brouinovsku dosvědčuje podnes úctu k sv. Jiří poutní kostel. Kult sv. Jiří u našich předků jeví se také oblibou častého křestního jména v rodinách staročeských, zejména šlechtických (Jiří z Poděbrad). Páni ze Švamberka krášlí svůj Zvíkov nástěnnou malbou v arkádách nádvoří hradu, jak jezdec sv. Jiří pro-bodává kopím soptící saň- Vzácné umělecké dílo, jezdecká socha sv. Jiří v nádvoří Pražského hradu, podnes hlásá oblibu sv. Jiří v době Karlově. Bezděky vzpomínám, že na Konopišti byla rozsáhlá sbírka všech možných památek, soch, obrazů svatojirských.

V lidovém nedání všech národů a zvláště slovanských, má sv. Jiří význačné místo. Mythologové dokazují, že sv. Jiří zastu-puje místo vítězného předkřesťanského božstva jara, které potřelo draka zimu. Mravokárcům našim se nelíbilo, že staročeský lid až příliš uctíval sv. Jiří s kopím namířeným proti draku, jako patrona války. (Doklady u Zíbrta, Výroční obyčeje, 243.) Ti, kteří nosí mansfeldský tolar se sv. Jiřím u řetízku u hodinek neb u náramku, snad netuší, že to byl starodávný talisman, který prý chránil před úrazem, dodával zázračné nezranitelnosti. Podle dnešní moravské písně »Svatý Jiří po horách chodíval, přijel un (on) tam ? jednomu jazeru, nadišel tam klečať tisarovu (císařovu) dceru. Co, krásno panno, co ty tady sedíš, a tak truchle smutně do jazera hledíš. Sv. Juři na koníčku jede a ta zla sanuti (saň) už z jazera leze. Sv. Juři vytáhnul kopiju a prohnal ji hlavu až na druhu stranu. Krasna panno, daj zlatého pasu, üovedemy tu sanuti ? městečku.« Obšírně líčí tuto hrdinnost sv. Jiří zvláštní staročeská legenda o sv. Jiří.

Sv. Jiří otvíral zem zkřehlou mrazem, zvěstoval příchod jara, radosti, omlazení přírody: Matka boží (Zvěstování Panny