ných prameňu; ostatně í tam, kde se mýlil — na př. v motivaci udalostí — budou jeho Pamětí vždy cenným dokumentem doby. Povstaní r. 1775 líčí síce živě, dramaticky, ale cítíme všude, že posuzuje vzbouřence s povýšeného stanoviska střízlivého pozorovatele, který byl předem přesvědčen o nezdaru podniku. Vystihl dobře, že ti, kdož se připojovali к povstalcům na jejích tažení ku Praze, byli většinou lidé, kteří „bez rozvážení budoucích věcí chutně s nimi maršírovalí". (Pam. I,, 48), viděl sám, že to byli většinou „podruzi, pacholci a ti nezvedení chasníci", kteří vybíjeli fary a vyvalovali plné sudy z vrchnostenských pivovarů a věděl i to, že „příčina těch bouří" svobodník Antonín Ny-velt byl muž umírněný, s nímž se „stalo jako s nějakým, jenž víno pije, které dokud pije málo a mírně, zůstává moudrým, ale když již pije mnoho, bude potom bláznem". Rovněž s Chvojkou a šesti jinými zatčenými sedláky z panství náchodského mluvil „a byli všichni moudří lidé a dobří katolíci. Tak časem s trháním koukole taky pšenice zasáhnuta bývá." (Pam. I-, 63—64.)

Tím zajímavější jest, že Vavák přes to věřil v existenci dalekosáhlého promyšleného plánu povstání a že za hlavní osnovatele bouří považoval tajné nekatolíky, ty, „kteří raději z Perlina nežli z Říma díctatio přijímají", což také četnými argumenty odůvodňoval. (Pam. Ij 56 n.). Ale po patnácti letech soudil jinak. R. 1790 byl vydán známý patent Leopoldův nařizující, aby na soukromých panstvích se zase robotovalo jako dříve. Na některých místech vznikly nepokoje a Vavák vypravuje o nich, dokládá: „Kdo chceš vědět, co bylo za příčinu v roce 1775 sedlského tažení — nic jiného, nežli panské těch sedláků dření. Neb tehdy mnohý pán za čest sobě pokládal, když na jeden statek za rok třebas tři sedláky dával" atd. (Pam. II2 141.) Svědčí to tuším velmi příznivě o Vavákově povaze, že se neuzavíral lepšímu poznání. R. 1775 přijímal pověsti, jež tehdy byly šířeny — po letech dospěl к lepšímu názoru a zaznamenal jej svědomitě, dokazuje takto, že pokud dovedl, psal vždy pravdu.

Jako přídavek к vypravování o událostech r, 1775 připojil Vavák známý „Sedlský otčenáš". Máme tedy, pokud vím, trojí versi této zajímavé skladby:

1. Zápis v pamětní knize, netolické. Odtud otiskl text Erben v Lumíru r. 1861 373 п. a znovu F. A. Borovský (Světozor 1874 str. 594). V N. V. Č. VII. 131 n. ukázal jsem, že Borovský podal opis přesnější, zachovávající obraty lidové mluvy;

2. text, jejž otiskl v Obrazech Života 1861 330 A. Waldau. Liší se od var. Erbenova.

3. text v Pamětech. Lidovému znění blíží se nejvíce text Borovského; Vavák svůj text patrně upravil, zejména snažil se přizpůsobíti jej jazyku spisovnému. Klidný ton kronikársky, jímž Vavák vypravuje příběhy sedmdesátých let, mění se v prudké polemické výbuchy zaujatého straníka, když mluví o hnutí, vyvolaném tolerančním patentem.. Přišel tak náhle! Ještě 12. ledna 1781 vykonával Vavák (Pam. I, 2—3) „inkvisicí na kacířské a zapověděné knihy", a zatím již „okolo půl listopadu hlas povstal, že by císař pán zde v Čechách i v jiných zemích svobodu v náboženství všemu lidu povoliti ráčil". (Uv. m. 12.)

Od té chvíle mění se Paměti v zanícenou apologii katolicismu a Vavák, stávaje se polemikem, vede do boje proti „odpadlcům" celoti svou rozsáhlou sčetlost, celé své úctyhodné vzdělání historické, svou