výmluvnost, důmysl i bystrý, samorostlý vtip. Tvrdošíjně hájí nesprávný názor, že toleranční patent se vztahuje toliko na cizince, s netajenými obavami sleduje hromadné přestupování, vítězoslavně ohlašuje, kde který nově přestouply vrátil se к náboženství katolickému, kritisuje ostrými slovy zmatenost a mlhavost představ o zásadách nové víry, jež mnozí odpadlci projevovali před úřední komisí a zaznamenává i obhroublé anekdoty na př, o stařence, která kůrku chleba od večeře Páně, „jakž oni jmenují", dala omylem koze a jak ji kazatel potěšil slovy „keď snědla koza, nesnedla's ty" (I2 128 n), o muži, jenž zpovídal svou ženu a zvěděv o její nevěře, vypadl z role zpovědníka a počal ženě hrubě spílati atd. (I2 112). Ale neomezuje se na pouhé výčitky a sarkastické poznámky. Věcnými důvody, které vybírá z Hájka, ze Šturmových spisů proti Jednotě, z Beckovského a jesuitských postillářů XVII. a XVIII, stol., dokazuje bludnost „nové" víry a jeho poznámky mění se v obšírné úvahy a malé monografie. Tu komentuje veršovaný leták, vyvraceje verš za veršem jeho tvrzení (I2 69), jindy zase v řadě úsečných thesí uvádí hlavní bludy protestantů (155), nebo ve formě dialogu poučuje o tolerančním patentu a dějinách české reformace atd. (148; 170). Tyto traktáty, které Vavák pečlivě zapisuje do Pamětí, chtěje jimi poučíti své dítky a utvrditi jejích katolické přesvědčení, jsou snad namnoze ohlasem jeho disputací s jinověrci. Svědčí o tom jejich sloh útočný a pathetický, bystrý spád vět, apostrofy, zvolání a řečnické otázky. Přízně svých protestantských sousedů si touto činností ovšem nezískal a škoda jen, že nemáme přímých zpráv podávajících úsudek současníků z vrstev selských. Malou zmín ku nalézám v knize dra. J. Herbena „Do třetího a čtvrtého pokolení" (str. 63). Panští úředníci přečítají shromážděnému lidu Vavákův proti-revoluční pamflet „Tma ve dne jako v noci" atd. a prudká slova, jimiž hloubavý sedlák-protestant odmítá zásady spisku, vyjadřují mínění jeho souvěrců. Nevím ovšem, není-li sedlák Pecúch pouhým mluvčím autorovým, je-li však onen passus založen na současných dokumentech, osvětluje zajímavě názory protivné strany.

Pomíjím věcný rozbor historických argumentů Vavákových: opakuje všecky lží a pomluvy Hájkovy, podává nezdařené karrikatury velikých osobností české reformace a jeho drsná slova о XV.—XVII. stol. upomínají na fanatická kázání protireformačních missionářů. Ale nezapomínejme, že píše r. 1782 a že teprve r. 1789 vydává Dobrovský své pojednání Geschichte der böhm. Picarden und Adamíten, v němž se pokusil rozptýliti mraky předsudků, halící světlou památku Jednoty, nezapomínejme, že Vavák, věře pevně v neomylnou autoritu Hájkovy kroniky, píše z nejhlubšího přesvědčení, z opravdového vroucího nadšení pro víru, v níž vyrostl. Čtěme jen slova, jimiž uzavírá jednu ze svých polemických statí, obraceje se ke svým dětem:

„Vy se pak pro to nad žádným, nevymstívejte, byť byste mohli, ale raději všecko dobré jim čiňte, pamatujíce vždy na našeho Pána, že se až i na kříži za nepřátely modlil, tolikéž svatý Štěpán. Vymstíti sę nenáleží křesťanu, sice by byl pohanům a psům rovný a pro to samé, byť dobrou víru měl, neobstál by před Bohem, neb jemu samému pomsta patří. Josefe, starší synu, ty již lepší rozum máš a viděl jsi všeliká moje soužení od těch lidí a viděl jsi taky, žeť jsem se nikdá nemstil; protož na to pamatuj a ostatní bratry tvé i sestry tomu uč." (I2, 62).