str. 7
To není servilní náhončí, který službičku j e pánům a přehorlivou agitací hledí se zalichotiti duchovní vrchnosti: jsou to slova muže, který celou svou osobností stojí za věcí, již hájí, který bojuje, jsa po-slušen hlasu svědomí, ale nepotlačuje v sobě hlasu srdce.
I v těžké zbroji učeného disputatora zůstává poctivým, srdečným sedlákem dobrého jádra, houževnatým až ke tvrdošíjnosti, ale věrným rodné půdě a svému stavu; projevuje skutky svou víru, polenu-suje, ale nemstí se.
„Kdo Boha chce ctíti a s bližním vojnu míti,
tenť nemůže pravý ctitel býti"
|
napsal na jiném místě Pamětí (I2 98).
Odpouštíme mu jeho nenávistné výroky o české reformaci, poněvadž známe kalné prameny, z nichž čerpal a jímž věřil, poněvadž víme, že tím splatil povinnou daň své době, své výchově a prostředí, v němž vyrostl. Konstatujeme absurdnost názorů Vaváka-'historika, ale nemůžeme odepříti obdivu člověku. Celý muž, ve všem, co podnikal! Robotoval, hospodařil na svém, byl rychtářem a svatebním řečníkem, básníkem, zeměměřičem, apologetou a spisovatelem pamětí, vždy svůj, vždy veden snahou provésti co nejlépe svou věc; osobnost ucelená, vyrovnaná, jedna z těch, pro něž Goethe nalezl hluboké slovo: eine Natur.
Vracím se к některým podrobnostem 2. svazku první knihy Pamětí. Na str. 67. najdeme zajímavý pamfleť proti mnichům. Je psán cstře a pan vydavatel ho proto neotiskuje doslovně. Ušlo mu také, že jiný variant otiskl A. Waldau v Obrazech života 1861 (248) pod názvem „Staročeská revoluční píseň". Text Waldauův jest mnohem stručnější, a poněvadž Waldau výslovně poznamenal, že otiskuje píseň „diplomaticky věrně", musíme text považovatí za zkrácený variant. Jest zajímavo, že fragment písně udržel se dosud ve východních Čechách, Prof. Holas zapsal na Políčsku (Čes. nár. pís. V, str. 156 n,) popěvek:
Kde je Jan Žižka
na ty jezouce,
aby jím připjal
pálivý věnce:
už je čas
brzy zas,
že budou mít mniši
nový kvas.
|
Je to 9. strofa textu Vavákova (u Waldaua 4.) zněním jen málo odchylná. (U Vaváka „palcátem věnce" a j.)
V poslední strofě textu Vavákova (u Waldaua chybí) praví skladatel, že ta písnička jest v „Uhřích dělaná", některé tvary však ukazují spíše na Moravu.
Zajímavé jsou zejména strofy 48. a 50.:
48. Pomůžeme vám je z Čech vyhnati, nebudou vám víc rozkazo-vati, Moravci pomohou, ja, počkaj, jak jim vyrubou.
50. Sám jest jích ďábel do Čech natrousil, juž jsem já, počkaj, svůj meč nabrousil, pomalu pojedu, svou chasu na ně povedu.
Není v těchto slovech „počkaj" narážka na jméno uherského nájezdníka Bočkaje? Zmínka o „chase" by se naň dobře hodila a tím by zároveň bylo umožněno datovat! pamflet: takto se mohlo o Bočka j ovi
|
