mluvit! teprve po roce 1605, což by ostatně souhlasilo s údajem Wal-dauovým, který svůj text klade do konce stol. XVI.

Na str. 164. n. vypravuje Vavák o nepokojích pří nekatolickém pohřbu ve Skramníku r. 1783. P. vydavatel uvádí v poznámkách vylíčení této příhody podle sborníku „Památka roku slavnostního 1863" (Praha 1864) a dodává, že není udáno, z jakého pramene byla zpráva čerpána. Srovnává ji s vylíčením Vavákovým a konstatuje rozpory v datech i v důležitých rysech vypravování. Myslím, že mohu ukázati na pramen onoho článku. V ČČM 1891 247 n. otiskl Fr. Bareš výňatky z rukopisných pamětí Jiřího Čermáka Českobrodského, který byl očitým svědkem této události a zapsal ji ve svých memoirech. Z nich čerpal patrně autor statí o „Památce r. slavnost.", neboť také Čermák klade událost do r. 1782 a shoda v ostatních datech, jakož i v detailech vypravování jest téměř úplná.

Úcta к osobě císařově nedovolovala Vavákovi, aby kritisoval panovníkova opatření týkající se věcí církevních. Jen někdy ozývá se nesměle nesouhlas s patenty: Tak na př. mluvě o tom, že r. 1769 bylo zakázáno zpívati na Květnou neděli „lístky", poněvadž prý děti zpívaly věcí „špásovné", poznamenává: „Ale toť se snadno mohlo zapovědí! a starodávní způsob mohl se uvést". (It 110.) Jindy zase (I2 84) provádí parallelu mezi Václavem IV. a Josefem П., srovnává moc císařovu se slabou autoritou královou a zmiňuje se o výtkách, činěných Václavovi IV., že hnutí husitské ,nepřetrhoval', dokládá: „Nu, nechť nyní prohlídnou a tehdejší časy a stav toho krále к nynějším časům rovnají a učiní rozsudek, proč se to nyní nepřetrhuje" atd.

Častěji se to projevuje zejména v druhé knize, kde ohlašuje řadu patentů rušících církevní zvyklosti. Charakteristická jsou na př. slova v dialogu mezi otcem a synem o zákazu zvonití na mračna (II, 15): „Milý synu, podle povinností mé patentu se držím, nic proti němu nesmýšleje, aniž chci koho odrážeti a bouřiti, neb poručení pána země plniti sám Pán Bůh přikazuje; však nicméně ten patent vymyslili lidé a ne císařská Milost, lidé snad takoví (což Bůh nedej!), kteří se víc policií a přirozeností spravují, nežli vírou a náboženstvím."

Spory s nekatolíky a hojné — mnohdy již nikterak nezastírané stesky na církevní reformy josefínské, najdeme i v druhé knize Pamětí (příběhy let 1784—1790), přes to však lze říci, že v popředí vystupují stále silněji zájmy hospodářské. Vavák stává se í v Pamětech „zemo-měřičem", referuje obšírně o měření a „klassování" půdy a připojuje pro své dítky stručný návod, aby věděly, „jaká jest míra v poli". Znal dobře obtíže „zemo-měřické práce", které „z obzvláštního daru Božího a přičinění svého dobrý díl uchopil" a s jakýmsi uspokojením píše o patentech poučujících rychtáře, jak provádě.tí měření: „Jáť ovšem to chválím, dobře a dost schopítedlně jest to předočněno, nicméně lidem od moře vzdáleným darmo jest vlny jeho ukazovati". Právem namítá, že není možno „staré sedlské lidi, sousedy, rychtáře za jeden, dva neb tři dni tomu umění vyučiti" a dodává: „Já sám mohu říci, že větší pilnosti k tomu sotva který inžinýr přisadí, jako já když co měřím; avšak přece časem chybím . . ." 78.) Jeho vědomosti byly uznávány i vrchností, neboť před zahájením prací měřičských, „aby lépe a trefnej i udělati mohli, rychtářové s kantory byli s této strany Labe