3. „Darové zevnitřní téhož vrchu": a) ptactvo, b) množství vzácných bylin, c) stromoví, d) zvěř.

4. Pověsti o vrchu, „rozličné povídačky a bajky, které staré babičky u kamen poví dávají a o tom vrchu víc než o nějakém křesťanském mravu malé děti vyučují". (Uv. m. 58.) — Zajímavé proto, že Vavák — ovšem jen ve formě stručných regest — podává běžnou lidovou tradici XVIII. stol. o dřevěné chodbě, jež za časů Libušiných vedla z hradu líbického na vrch; o vojsku ukrytém v nitru vrchu, o veliké bitva, která se podle proroctví strhne na prostranství mezi Cidlinou a Mrlinou a při níž nepřátelé, kteří přijdou od půlnoční strany, budou potřeni.

5. „Prospekt aneb spatření s vrchu Voškobrhu, jak daleko se vztahuje".

6. Okolí vrchu. Následuje pak obšírné vypsání Libice. Zmínka o pověstech, jejichž středem jest tajemný „Vozkobrh",

illustruje zajímavě Vavákovo stanovisko к lidové tradici. Je to stanovisko věřícího katolíka a vzdělaného hospodáře-zeměměřiče doby Josefovy. Je pevně přesvědčen o pravdivosti všech zjevů, v nichž dětská víra jeho doby spatřovala přímé zasahování božské moci: píše podrobně o čarodějníku, proměněném v žábu (I2 115) — ač později poznamenal sám к svému vypravování „pověra" — referuje (II, 101) o podivných úkazech při požáru, jenž zničil usedlosti několika nekatolických sedláků a naznačuje mezi řádky, že to byl patrně trest za posměšky, jimiž vítali svatojanské poutníky, zmiňuje se (I2 160 а Пг 29) o záhadném světle, jež se objevilo v kapli sv. Prokopa v Chotouni a vysvětluje si je tím, „že se snad toho dne sv. Prokop narodil", zaznamenává pečlivě zvláštní zjevy přírodní, na př. „neobyčejné hlučení a bouchání" na obloze, tak hrozné, že „Franc Vašátko, foršt střebestov-ský, byvši na čižbě v lese s hajným, oba hrůzou domů utekli" (II, 96) atd. Naproti tomu však s jistou skepsí posuzuje (II2 76) pověst, že, pokud „hlas vyklekských zvonů doráží, hadové se nesmějí ukázat", posmívá se „bláznové pověsti" o pokladech skrytých ve sklepení hradu Vřešťova (II2 50), líčí, jak jistého hledače pokladů smrtelně zranila větev vyvráceného dubu a dodává, „to byly ty peníze, o nichž se mu po tři noci zdálo" (II, 60), a rozhodně odmítá též lidová proroctví o ,třech sedmičkách' (r. 1777), jakož i pověstí vzniklé po smrti císaře Josefa iL Podává zase jen zhuštěný obsah, ale jeho záznamy jsou zajímavé, neboť zachycují tradicí krátce po době vzniku: Císař Josef prý nezemřel, nýbrž ujel tajně к pruskému dvoru, boje se otravy. Vrátí se zase do své říše a vyplení zcela katolickou víru atd.; kromě toho zapsal proroctví o schůzce sedmi králů a o korunování neznámého panovníka — rysy upomínající na proroctví o Marokánovi,

Celkem lze říci, že Vavák — v duchu své doby a svých názorů — přezírá lidové tradice, že je zaznamenává jen mimochodem, spíše prc úplnost „soudíc, že po letech bude po nich ptaní" (I2 65), jak dodává sám, připisuje do Pamětí verše Selského otčenáše. Po té stránce nepřinášejí Pamětí mnoho: jejich neobyčejný význam pro národopis nutno hledatí jinde. Máme v nich přesný, střízlivě kreslený obraz života na vsí ve druhé polovici XVIII, věku, obraz selské práce, klopot-ného zápasu s neúrodou, robotou, vojnou a těžkými daněmi, plastické vylíčení veliké epochy josefínské a ruchu, jejž vyvolala — vše