V těchto ukázkách hlásí se к slovu Vavák-veršovec. Zaujímá čelné místo v Pamětech a nemá-li obraz jejich pestrého obsahu býti neúplný, nutno mu věnovati zmínku. Čtouce Pamětí připomínáme si Blumauerův výrok o souvěkých pisatelích brožurek: Vavák vskutku veršuje „von allem und über alles". Chronografíckými verši ohlašuje významné události, vítá počátek roku, ve verších ukládá meteorologická pozorování, zprávy o stavu úrody a o měření polí, verši komentuje patenty a vládni reformy, veršované sentence jsou rozsety ve statích náboženských, historických i místopisných atd. nejčastěji na konci, kde rád shrnuje v několika verších důvody, nebo přesně formuluje své stanovisko.

Jsou to tedy vlastně pouhé fragmenty, většinou jen veršovaná prosa, upomínající na rýmované partie postilly Marka Damascena, kterou snad Vavák také znal, ačkoliv jí v obšírném seznamu své četby (L 40 n.) neuvádí. Formou i obsahem dělí se zřetelně na dvě skupiny: Pro didaktické sentence, časové glossy a závěrečné úsudky o památných událostech volí Vavák nejčastěji 5—8slabičný verš se sdruženým rýmem a nutno přiznati, že mnohdy se mu podaří dosti vtipná průpověď, téměř epigram. Tak na př, v theologické polemice s nekatolíky poznamenává (I2 100):

Tato forma trojverší s jednotným rýmem jest však ojedinělá, obyčejně vyjadřuje své sentence dvojverším, vždy ovšem rýmovaným, neboť záliba v rýmech jest typickým rysem Vaváka-veršovce, Podrobný rozbor by jistě ukázal, že mnohé z těchto gnomíckých veršů jsou ohlasem Vavákovy četby, mnohé však jsou nepochybně jeho majetkem, plodem jeho vlastních úvah a pozorování.

Odborné záznamy a' kronikárske zprávy zapisuje Vavák veršem, pro nějž nejvhodnější analogií jest rýmování Lomnického v „Naučeni mladému hospodáři" a rovnocenné plody polohumanistických veršovců z konce XVI, věku. Srovnejme na př. nápis na zvonu z r. 1584 (I2 36) s vlastními verši Vavákovými: nepozorujeme téměř distance dvou století, je to týž jazyk, táž veršová technika. To proto, že Vavák se spisovnému jazyku učil na dílech „zlatého věku", že četl Lomnického a psal v tradicích oné doby, shoduje se i v tom s první — česky píšící — generací budítelskou.

Ale suchopár jednotvárných popisů a rýmovaných kázání osvěžují verše, které autora Pamětí stavějí nad Lomnického a rýmaře jeho úrovně: jsou to místa, v nichž se projevuje Vavákův smysl pro přírodu. Čtěme na př. verše, jimiž vítá máj! Jejích srdečná slova upomína jí na důvěrný ton lidových říkadel:

I v prose, mezi záznamy hospodářskými najdeme obrázky milého prostého půvabu, překvapující často jemnými odstíny slohu a jest za-