jímavo, že to bývá nejčastěji doba jarní, vážná, tajemná práce setí, pohled na rašící stromoví, veselá stáda a lány mladého obilí, jež rozšafného hospodáře mění v básníka:

„Dne 6. máje první jarní rosní, jasný a teplý den byl toho roku, jakož i 7. a 8. téhož a hned po ty tří dni obílíčko ozimní divně vzhůru se mělo, jarní též vycházelo, tráva se zelenala a znáti se dávalo к hojné Boží ourodě. Každé srdce lidské se zaradovalo. Ovčičky již napasené domů chodily a jehňátkům potravu mlíčnou hojně přinášely." (II, 75.) Jindy zase píše, že „osení zimní pod tím sněhem obživná pěkně se ukázalo, až milo patřiti" (II, 95), že spadl „deštíček к pomilování" (II, 96), že svátky velikonoční „jasným teplem obalené byly" (II, 101), že „louky a obce spanile se zazelenaly, obilíčko libě zavonělo" (II, 99), nebo že „sedmikrása svou spanílostí brzo drny odíla, a jejich zelenost bíle a červeně pokropila, že moudré lidské srdce od radostných slzí zdržeti se nemohlo." (II2 152.)

Obrazy svěží, neotřelé krásy daří se Vavákovi jen v prose; jeho stíl vadne v poutech veršové formy a didaktická tendence, zpravodajská přesnost, mnohdy i pouhý shon po rýmu nutí jej většinou buď к suchým výčtům nebo ke všedním konvenčním frasím. Ukázal by to rozbor rozsáhlejších skladeb, pojatých do Pamětí, kterého zde nepodávám, neboť definitivní úsudek bude možno utvořiti si teprve tehdy, až bude vydán Vavákův „Zbor písní". Z delších veršovaných prací nalézám v Pamětech skládání o bídě sedláků (II, 4), verše oslavující sv. Vojtěcha a Prokopa (II, 61), píseň o důležitosti stavu selského (II, 97), píseň jarní (II, 98), píseň o robotě (II2 97) a prosbu к císaři Leopoldovi, aby chránil českého lva (II, 121).

I při povrchním rozboru veršové techniky Vavákovy poznáme, ze lidová píseň působila na tyto skladby jen nepatrně; mnohem silnější jest vliv písní duchovních. Na jejich nápěvy skládal Vavák své písně historické, z nich přejímal strofickou formu a jest jisto, že i líčení přírody v těchto skládáních mají své vzory v písních duchovních. Srovnejme na př. píseň jarní s verši Kadlinského, s některými písněmi kancionálu Božanova, Koniášovy Citary Nového Zákona nebo s Kancionálem svatováclavským: slovných shod ovšem není, Vavák popisuje věcněji, podrobněji, jeho snaha po přesnosti nutí ho zaznamenávati mnohem více detailů, ale celkem je to týž duch, obdobné rýmy í strofická stavba a kdyby nebylo časových narážek na nekatolíky, nelišila by se valně od průměrných čísel uvedených sbírek.

Přestávám prozatím na těchto kusých poznámkách, neboť veršům Vavákovým bude nutno věnovatí samostatnou studií a připojuji letmo několik slov o jazyku Pamětí. Jest to v podstatě živá lidová řeč z konce XVIII. stol. zabarvená spisovným jazykem XVI. a XVII. věku a pokaženou „úřední" češtinou doby josefínské. Vedle toho proniká i jazykový purismus autorův — zajímavý pendant к soudobým snahám Pohlovým a Schimkovým.

Snahy puristické konstatoval již Zíbrt, srovnávaje Vavákovu úpravu Volného „Písní kratochvilných" s původnějším přepisem a také v Pamětech najdeme doklady. Tak na př. píše ,spolujda' místo processí (II, 22), , veselka' místo lusthauz (II, 12), .myslorčení' místo symbolům (II2 5), ,zřetelití' místo ,paradirovati' (II2 32), ,světoprávnosť místo politika (Il2 79), ,spoluúmluva aneb spolusrovnalosť místo kontrola (IL 89) atd. Mimo to najdeme v Pamětech mnoho neobvyklých slov, dílem