zpracování a to nejen vnější. Někdy se autor opírá pří rekonstrukci kultury především jen o slova, doložená i v jiných indoevropských jazycích, jinde jen o stará všeslovanská, jinde uvádí i částečné výpůjčky. S tím souvisí, že pojem pravěku značí mu jednou dobu pradávnou a po druhé i dobu po Kristově narození (dokud se Slované nerozešli). Tím se také stalo, že se к některým částem líčení svého zachoval trochu macešsky oproti jiným, a ovšem na úkor věci, poněvadž se tím u čtenáře vzbuzuje dojem jiný, než vskutku byl. Na př. v kapitole o oděvu praví na sír. 111.: „o oděvu samém víme úhrnem pramálo"; předpokládá pro pravěk jen pás, plášť, závoj a domnívá se, že nohavic nenosili (ač zná zprávu Prokopiovu ze VI. stol.). Což slova rubáš, sukně, krzno, kožich, sraka, svita, gatě a samy nohavice atd. nedají se projektovati do doby Kristovy nebo před ni? Proč ne? Že by byli Slované až do rozchodu — a to má na mysli svým pravěkem Janko — měli jen pás, plášť a závoj, je přece věcně nemyslitelno a ostatně ani závoj není jazykovědecky doložen. Ta slova a jiná ještě stála aspoň za zmínku, i když snad některé jako na př. krzno nebo sraku neměl by sám za praslovanské. Podobně o obuvi dí se hned při tom, že se nedá určití uspokojivě a dokládá se jediným slovem (къгрь), ale to je aspoň vyrovnáno z části (chybí opánky, lapty, sapogy) doplňkem na str. 247. Přece se nemůže obraz pravěku v době slovanské rekonstruovati jen ze slov, která mají paralely v jiných indoevropských jazycích — a Janko to také správně na jiných místech nečiní, dovolávaje se celé řady kulturních slov, pouze slovanských, ba i slov, které teprve na konci „pravěku" přešly od Germánů na př. c h 1 é v, nebo kotel, deska, mísa atd. Výklad o domu a jizbě dal Jankovi vůbec příležitost mluviti obšírněji o tom, ba i pří pokrývce hlavy zmiňuje se o klobouku, o čapce, jak to bylo u Slovanů po skončení pravěku; proč tedy ta stať o oděvu vypadla tak chudě a zanechala dojem, jako by Slované chodili až do doby gótské polonazí?

Jinde se mi opět zdá, že Janko příliš klidně a určitě operuje se svými jazykovědeckými výklady slov a následujícími z toho kulturními závěry, ač je to někdy věcně zřejmě pravdě nepodobné, na př. na str. 103. (výklad o vzniku chléva) nebo na str. 201. (výklad o sъkatati). Ale to by nás zavedlo příliš daleko,

Kniha je psána jasným a srozumitelným způsobem. Janko má dar věci i dosti nesnadné učinítí přístupnými a to je pří populárním účelu knihy stránkou velmi důležitou. Jsem jist, že kniha bude hojně čtena, jak toho také zasluhuje, přinášejíc mnoho dobrého poučení. Celkem je to práce velmi dobrá a cenná i ve svém rouše populárním.

*

Сборникъ въ честь напрофессоръ Л. Милетичъ по случай на 25-годишната му книжовна д-Ьйность (1886—1911). Отъ ученицит'ьму. София 1912 str. XVI а 414.

Znamenitý slavista sofijské university prof. L. Miletíč slavil v červnu t. r. 25leté jubileum své vědecké práce. Tato jeho práce jest ovšem po výtce věnována jazykovědě a jeho zásluhy o hlubší poznání historického vývoje bulharského jazyka jakož i dialektologie bulharské jsou veliké. Ale jeho práce daleko není tím vyčerpána. Z bibliografického přehledu, jímž jest zahájen sborník na jeho poctu