matí později na jiném místě. V ní snaží se dokázati platnost zákona Malthusova a obhájití jej proti námitkám, které právě v poslední době proti němu byly proneseny. Za nejmocnější zbraň proti Malthusovi se používá právě moderního vývoje populačního a speciálně klesání porodů. Poukazuje se na to, že porodů ubývá přes to, že zámožnost roste a výživných prostředků přibývá, tedy není pnavda, že nynější lidstvo má tendenci růsti rychleji než potraviny, zákon Malthusův nemá platnosti všeobecné čilí není žádného podobného přírodního zákona, Budge, bráně Malthiusa, ovšem nemůže připustíti, že by příčinou úbytku porodů bylo zvětšování blahobytu a vzrůst kultury, j/ak učil na př, ve Francií Bertillon, Levasseur a v Německu hlavně Mombert a Brentano, nebo postup demokracie, soustřeďování obyvatelstva v městech atd, Vyvrací zvlášť obšírně první výklad ze vzrůstu blahobytu, ale ani ostatním nepriznáva průkazností. Pak ovšem nezbývá mu jiné východisko, nežli vyložítí pokles plodností z úbytku úmrtnosti, neboť tak může jej nejspíše uvésti v soulad s naukou Malthusovou. Kdyby po menším počtu úmrtí nenásledoval také menší počet porodů, buď by životní míra lidu musila se opět snížiti a lid by se musil tomuto snížení znovu přízpůsobíti anebo by opětně vzrostla úmrtnost, A poněvadž ubylo prostředků repressívnícäi, jimiž lidstvo jest udržováno v mezích potravin (bídy, nemocí atd, a tudíž i úmrtnosti), musilo přibytí prostředků preventivních, jak toho žádá právě zákon Malthusův.

Vzniká nyní otázka, je-li tato theorie správná, lze-lí vyložiti úbytek plodnosti jako následek klesání úmrtnosti a jsou-li tudíž všechny výstražné a poplašné hlasy, jež moderním národům evropským věští osud národa řeckého a římského, v nichž byly docela tytéž poměry, bezúčelné a liché. Že něco na této theorii pravdy jest, o tom nemůže býti asi sporu. Jest jisto, že v rodině, ve které několik dětí zemřelo, bude mnohem větší náklonnost dáti život novému dítku, než v rodině, kde všichni její členové zůstali na živu. Vypravují se také přímo doklady, jak po smrtí dítka následuje záhy nový porod v těch krajích, kde se zahnízdil systém dvou dětí (ve Francii, v některých krajinách středního Německa) a rovněž lze i statistické dokumenty snéstí, jak v některých krajích souvisí úmrtnost kojenců a její změny se změnami plodnosti. Ale zde neběží o to, lze-li z části vyložiti zmenšení počtu porodů z toho, že více dětí zůstalo na živu, nýbrž je-li možno převésti je vůbec na ztenčení počtu úmrtí.

Proti tomuto výkladu staví se Julius Wolf v zmíněné knize „Der Geburtenrückgang", Přiznává sice částečnou platnost jeho, ale na úplné vysvětlení celého moderního vývoje populačního zdaleka prý nestačí. Přímých důkazů o nesprávnosti oné theorie však nepodává, odvolává se toliko na pozorování jiných a plak sestavuje pro řadu zemí číslice, udávající zmenšení úmrtností kojenců a poměrného počtu porodů od pětiletí 1891—95 do 1901—1905, z nichž vychází na jevo, že jsou tu veliké rozdíly, někde silný pokles úmrtnosti kojenců a slabý úbytek porodů, jinde zase případ obrácený, takže pro stejnou příčinu schází nám tu stejný účinek.

Tento důkaz se však Wolfovi příliš nezdařil a prof, Koloušek (v „Naší Době" XX. str, 94. pozn.) má pravdu, že jeho statistické doklady „nejsou nikterak přesvědčivé ani průkazné"; jsou příliš vše-