Tisk (I. jedn, 1. výstup): dočkám se jitření, rukopis loutka: fův: dočkám se rána;

tisk (I. 2.): budou nožičky její po schodech š vi lip a t jako od myslivce pronásledované srně,; rukopis: bude po schodech umetat jako od myslivce pronásledovaná srnka;

tisk (I. 9.): hoří žádostí s vámi p o rozmluvit, rukopis p o-rozprávět;

tisk (П. 7.): buď Bohu dika, rukopis; díky buď Bohu; tisk (II. 14.): mně se bez vás stejskalo, rukopis: po vás; tisk (II, 17.): Pro Bůh, zdržte!, rukopis: Pro Boha, slyšte mě!;

tisk (III. 1.) pozdě b y c h a honím, rukopis: pozdě želím;

tisk (III. 12.): on se nerázně zamiloval, rukopis: nesmírně;

tisk (III. 17.) mojí lidé k r opeře a pravice hbité mají, rukopis: moje lidi mají pravice udatné.

Z těchto ukázek je patrno, že loutkář zaměňoval výrazy, které se mu zdály nesrozumitelnými, za jiné méně strojené.

Jiné obraty se mu však zalíbily, že jich užil nejen v této hře, nýbrž i v jiných hrách, ku příkladu: určitá hodina odbila (tisk I. 16.) se vyskytuje též v „Rychtáři z Kozlovic" a zvolání: látro hromů (III. 15.) se opakuje téměř ve všech hrách loupežnických.

Dlouhé řeči vynechává loutkář nemilosrdně, neboť záleží mu jednak na tom, by se sám neunavil, jednak "chce, by se publikum bavilo rušnými scénami; tak není ani stopy po úvodním monologu Prokopově: „Včera řekl jeden rytíř něco proti slečně Blance, můj pán byl hned v ohni, dobyl meče, a tak se flákali, až ten odporník padl; můj pán ho trochu v boku polektal tímto (ukazuje na meč) a pustil mu trochu krve. Já jsem chlapík srdnatý, ale, jak jsem viděli, že ten pan rytíř barví, vzal jsem nohy na ramena a skryl jsem se v houští a pozoroval, co se dále díti bude. Můj pán odvázav p ř e-p a sinku svou a obvázal ní ránu odpůrce svého přátelsky atd." Ačkoli v rukopise není nic z tohoto monologu, říkají přece potulní loutkáři Flachs, Dubský a Šimek o šlechetném rytíři, že „obvazuj e přepasinkou odporník o vi ránu"!

Že na jiných místech zhustil loutkář dlouhé povídání, ukazuje z I. j. 6. v. tato věta v rukopise: „Jestli jsem dobře rozuměl, on mýho pána litoval, jen jestli se tak jenom nestavěl" — v knize však jest: „Jestli jsem mu dobře rozuměl anebo jestli se nepretvaroval, tak se mí zdá, že jest mému pánu velmi dobrý, on ho litoval, to by byla pomoc, jestli jen se tak naoko nestavěl."

Naopak zase loutkář přidává hojně tam, kde jeho dřevěné herectvo nemůže vyhřátí, co autor předpisuje, a kde si tedy pomáhá jako zkušený režisér; tak v II. j.IV- v. míří na svého soka osoba, protože to však působí pro loutku nesnáze, rozvedena jest hádkou obou, prudké výrazy se stupňují, loutka se žene na druhou, která ustupuje do kulis, dorážející za ní. .

Loutkář poznamenává si v rukopise pro připamatování: „otec a syn hledí si do očí", což jest vždy u loutek tak komické, kdy loutky se к sobě přiblíží hlavou a náhle sebou škubnou, jako že se poznaly....