dva křížem uložené meče, což oni učiní, poklekajíce se slovy: „Přisahám". Otto se dále ptá, mají-li oba bojovníci stín a světlo (jeden z rytířů přisvědčí), načež velí: „Vy bojovníci, na boží spravedlnost věříce, táhněte meče! (Stane se) Ať se dá znamení na dřevec! (Jeden z rytířů udeří vrbovým proutkem třikrát na kopí na trůnu stojící, po třetím úderu zazní trouba a počne se boj).

romantická bájka se zpěvy v 5 j., dle starobylé povídky od Heuslera zčeštěná, hudba od Václ. Mullera. Ve sbírce „Divadlo" v Praze u Boh. Háze, díl XIV. r. 1830. Tato hra jeví nejvíce nesnází při provedení, proto byla také nejvíce upravena. To, co by nebyl vyhrál dřevěný personál, vypravuje se vždy nějakou osobou. Lze pozorovatí, že loutkář si liboval ve scénách, pří nichž vlasy hrůzou vstávají na hlavě, neboť rozvlekl výstup, kde ve mlýně ve světnicí jest vše rozházeno, na stole dvě světila, sekera a rouško — sem přichází Guntýř a Marie.

Klícperovy hry v chronologickém sledu jsou:

dramatická bájka v 5 ]., v „Divadle" sv, I. v Hradci Král.

1820.

Skoro každý loutkář má v repertoiru „Blaník", zpracování jsou velmi různá. „Blaník" z „Komedií a her" Matěje Kopeckého nemá naprosto nic společného s „Blaníkem" loutkáře Maíznera, jehož pramen jest — Klicpera.

Nelze se divítí, že Maizner má hry od Klicpery, neboť v rodině Maiznerů žije podnes tradice, že se Klicpera stýkal se Suchar d y v Nové Расе, kteří podporovali loutková d i v a d II a i samí pro povzbuzení občanů hráli, a protože Suchardové řezali loutky pro Maiznery stýkal se Klicpera isMaiznerya hry své i jiné do Nové Раку půjčovával.

Klicperův „Blaník" jeví se u Maiznera v rukopise z r. 1823 (tedy jíž tři leta po vytištění!) takto:

Sedmikrása, mladá cikánka, schází u Maíznera vůbec.

Celá spousta dialogů jest zhuštěna, celé stránky jsou vynechávány — jistě tu rozhodovala ta okollnost, že hra měla býti sehrána za večer a to nejvýše za dvě a půl až 3 hodiny.

Nový rys charakterisující loutkáře, se prozrazuje v II. jednání na konci str, 184, a dále:

Duch: Já že jsem někdy řeholníkem býval, slyšels jíž mnohdy -kráte,

Zdeněk: Někdy? — Býval?

Duch: Tam, kde Labe ponejprv Orlicí objímá atd. Loutkáři bylo těžko měniti hlas tak často a jen pro tak kratičké zvídavé otázky, jako „Někdy? Býval?", kteréžto otázky jsou přejaty z řeči mlluvícího. Proto loutkář vynechává střední člen, jímž se přerušuje proud řečnící osoby, tak že duch mluví stále sám: „Já že býval někdy řeholníkem, slyšels již mnohdykráte. Tam, kde Labe atd."