Nyní si všimněme loutek, které vystupují na loutkovém divadle velmi často, а к jichž dokreslování přispěly každému loutkáři všecky známé hry bez ohledu na auktora nebo název hry, v níž určitý výraz se prvně vyskytl. Úlohou naší jest rozpoznati, ke které hře náleží určitý výraz, jehož loutkář užívá pak obecně. Za každým úslovím jest v závorce číslice, která znamená, ve kterém rukopise jest úsloví zaznamenáno, to jest ke které hře původně náleželo, nežili u loutkáře zobecnělo.

— Kašpárek, komik dřevěné společnosti, představuje se rád při každé příležitosti:

„Ne abyste sobě myslil, že jsem doktor práv, — ani doktor medicín, ale d o k t o r n o v é h o u č e n í, to j est, kdyby vám někdo říkal: Ne, ne, ne, a j á ho vezmu do učení, tak v pár minutách musí říkat: Jo, jo, jo, jak se líbí, co poroučejí, ano, ano ..." — tak říkává leckdy Kašpárek podle monologu Faustova, ačkoli souvislostí náleží řeč tato ke hře „Marcellus a Boroneli" nebo-lí k č. 15.

„Zlořečený vandr a zlořečená krejčovina" — naříká si jindy Kašpárek (hra č. 8.) — „Já jsem krejčí, můj táta je krejčí, můj dědek byl krejčí a tátů dědek byl krejčí a pradědek byl taky krejčí..."

— Kašpárek se rád uvádí na scénu delší řečí, v níž si naříká po způsobu pradědečka všech komiků — indického Vidušaky —, že má práce moc, jídla a pití málo:

„Ó, jemine, jemine, to jsou sakvalencký časy! Bodej ž tu bábu kat pohladil, co povídala: Čím dál, tím hůř. Ó kde jsou ty dukát o v ý časy! Tenkráte, když jich bylo, měl jsem pánů na kolik sudů, a to se eště o mě tahali: Pod, Pimprdlíčku, ke mně, já ti dám 300, druhý: Já ti dám 4.00, a teď každej tu sakvalenckou písničku zpívá: Nemám, nemám, nemám. Sloužil jsem u jednoho pána skuro 3 měsíce, a neuhoď by žádný, jak jsem se tam měl. Tak poslouchejte, já vám to vyložím! Ráno к snídaní měli jsme nouzi, v poledne к obědu bídu s nedostatkem а к večeři hlad s psotou. Ichuchu, rozmílé časy! A co teď! Pimprdlíčku, — povídal pán — hledej si pána jinýho! — Tak mně jen vyplaťte, řekl jsem. — Nemám! — Dejte mi peníze! — Nemám! — Dejte mně jíst! — Nemám! — Dejte mně aspoň homolku! — Nemám! — Tak hniličku! -— Nemám! — I tak co naplat, svázal jsem svých sedům švestek a hop! s rancem na záda a — Pimprdlíčku, utíkej!" [16. J.)

„I to je saframecký živobytí, to aby už čertí složili! Práce, to daj mnoho, ale žrát málo, já už z hladu fajn dvě hodiny ležel na hrázi, až mně ryby hlavu kousaly, ale v tom na mě pán křikl, abych šel do boje. Já do boje jít? Já nepudu ani krok a ńe a taky ne! Ti holohlaví chlapi ti jsou po čertubroušený, ti s jejích kosinkama se znaj' ohánět a oni by mně mohli takhle mou hlavičku krásně zrub-nout, a já bych musel pak pro smích ž vojny bez hlavičky ,.," [12.)

„Hyk, hek, hok, Pimprdle udál skok! Liběji milí páni, povážit, proč mě ta sakvalenská láska z Čech vyhnala! Protože všecky panenky v Čechách najednou oslečinkovaly, a to se mně stal špás takovej: Vyšel jsem si na špacír, nenadále potkám jednu