panenku, kterou jsem dobře znal, i zeptám se jí: Milá Kačenko, co pak dělá tvůj pantáta? — Ona ale na mě zaškaredila (nikoli zaškaredila se!) a dala mně za odpověď: Hybaj, nahoto, s takovou! Tu najednou vyběhla prachškaredá matrona a začala křičet: Nevíš-li, ty nezdvořáku, že jest to slečna Nety vysoceurozeného p. důchodenského drvoštěpa? Kdyby to její p, papá věděl, mně se zdá, že by ti byla úzká ulice. — A tu najednou se vyhnalo takových slečinek v samých grinolinách a ty všecky křičely: Chyťte ho, chyťte ho, my ho naučíme, jak se má k nám chovat! A já jsem popaď své nohy na ramena a utíkám z Čech do Vlach a tady si vezmu vlašskou panenku a zrouna napřed jí řeknu, co mně musí vždycky vařit: К snídaní hodnej hrnec čokolády a potom v 9 hodín pečenýho bažanta, v 10 pár sklenic kafe, v poledne mně musí strojit dobré a vznešeně jídla, a k tomu na rožni pečeného kapouna, ve 3 hodiny studený ryby — ty musejí bejt vždycky! К večeři mně musí vlašská panenka servírovat na modro štiky, pak pár koroptvíček, to bude pro 1 í-bezné spaní, — a teď něco pro líbezný sen, to dobře a čistě usmaženého ouhoře ..." (15.)

— Kašpárek s Kalupinkou nebo jiným ženským stvořením jest zvlášť výmluvný: „I ty cukrovaný motovidlo!" (14. Šŕ.) „I ty můj zlatej, cukrovanej, frikcírovanej, starým sejrem štafí-rovanej obrázku, perličko kozí, tak tě mám rád, že něco z brusoucíh obrusu nový h o tobě povím ..." [17. Št.)

„Láska nejen na českých hruškách sedí, a ona již také vlaské ananasy šupat umí." (15.) „Neplač, má strakatá koroptičko, já se ti neztratím, aby se ti nestejskalo po mně, můžeš zatím blechám očí vypichovať a zuby vylamovat, potom se podíváš, že tě žádná neuštípne a tak ti nejlepší čas ujde ..." (15.) „Jak jsem ji spatřil, tak jsem se do ni zbouch', že jsem ostal jako dřevěný panák a dosavad nevím, jsem-li dřevěný neb živý..." (11.) „Snáze obstojím mezi pytlem s blechami nežli mezi dvěma ženskými." (19.) „No — sluší ti to--jako krávě v kočáře." (19.) „Sotva jsou ty holky jako palec veliké, sotva že se naučily mluvit, již jim vězí láska v kotrbě!" (3. Št.) „Víš-Ii pak, sladounká rozinko, krásňoučká rozin-čičko, že se mi líbíš? (Do žaludku mně vlezlo to děvče, u všech diblíků!) Ha, ta hezounká ručička, tak tučná j ako vepřová pečínka — a ty tvářičky jako růžičky — ta hubinka, to by musila chutnat hubička! — Dej se obejmout!" [3. Št.)

— Kašpárek praví dvořanu, který upadl v nemilost:

„Tys kvis řek' při tý trachtaci, že ta polívka nebyla slaná! To tak nemáš říkat!. Já ti povím, když budeš po druhý pozvanej к tabuli: Jak vezmeš první lžíci do huby, tak řekni: To je polívka dele-kát, to je polívka tlustá, a kdybys v oka na ní neviděl! A když přijde hovězí maso, ty máš říct: To je maso tlustý a měkký, kdybys nožem do něho nemoh'! Když přijde pečeně, na stůl, ty máš říct: To je pečeně pěkná, červená a jak propečená, a kdyby z ní krev tekla, tak si máš libovat. Ale ty jsi řek', že to nejní mastný ani slaný, proto půjdeš do arestu, — pravda se u dvora nesmí slyšet!" (7.)