— Jednotlivá úsloví, jichž zvláště často užívá Kašpárek: ,,Ukáže-li se mně duch (nebo loupežník), zamouřím oči, ale to

bude jistě má poslední hodina." (3. KL) „Nehulákejte stále, což nevidíte, že spím?" (3. Kl.) „Vždy jsem slýchával: Ať nepálí, co tě nehasl." (3, KL) „Slovíčko lokaj dělá pána pánem, třebas byla v hlavě řezanka a v kapse plevy," (19.) „Nemají-li železnou náturu, tak z toho dostanou čistě a krásně psotnik." (19.) „Pimprdle umí rohy trhat, když trkat začínají." (19,) „Skrze ústa moje mluyějí práva, a kde mluvějípráva, tupřestává řeč, neboť práva mají mocnost obdarovávat i také potrestávat." (19,) „M nohý pracuje dopotu aktomumíluje klopotu, apřec opasek s dukáty nemá," (15.) „Milá lež, pomáhej mně dnes!" (15.) „Hned ti močenou okurku z nosu udělám." (11,) „Já jsem na měkko rozenej..." (11,) „Já mám dobrou případ-n o s t" (to jest: jsem vtipný). (14. Št.) „Duch smutku nebude vysušovat kostí mé." (14. Št.) „Můj žaludek je vyprázdněný jako Jeruzalem po vyhnání židů." (2.)

Scény s vesničany bývají na loutkovém divadle nejříznější a též nejoblíbenější. Nej známější typické figury jsou: rychtář, Škrhola, Honza. Všichni mluvívají rozvláčně, ale jsou tvrdohlaví a proti pánům chytří. Charakter dvou různých venkovanů (staršího a mladšího) jest velmi pěkně zachycen ve „Faustu" ve scéně zvané „vartuvačka".

— Loudavé vypravování jest vystiženo výstupem, kde konšel oznamuje rytíři, že ví o spiknutí loupežníků proti hradu:

„Tak já mám tu chalupu mezi těma vrbama, vědí co tamtady teče ta strouha. Inu to já to povím od začátku až do konce s textem: Do tý chalupy já jsem se přiženil a ono to bylo hrozně spustlý; tak jsem stavěl novou lomenicí. Sotva jsem ji postavil, spadly mně vrata. Ale teď mám vrata, aíe to jsou krásný vrata. A na to se mi hned zas rozsypal komín. Ale to musím říct, zrovna má žena je na ty věci taky opatrná. Já jsem ani doma nebyl, a ona komín dala postavit." (Rytíř ho přeruší: Ale sedláčku .zpozdilý, copak mně záleží na vratech a komínu! Sedlák pokračuje:) „Ale je pravda, je, ale já jsem zapomněl ,odpustěj'( já jsem jako blázen. Tak jsem si zpachtoval kousek palouku, dali jsem za to deset zlatých. A ňáký dva šelmy přišly tam, palouk mně rozšlapaly. — tráva rozšlapaná, desítka v pekle, — tak co byste tomu řek'?" (Rytíř: Ale, sprosťáku, copak mi na tom záleží? Ta žaloba ke mně nepatří, to si musíš někde jinde vyhledávat. Sedlák:) „I to eště není dost, já toho vím ještě, hromadu. Ted jsem v tom! Ti dva, co mí palouk zrumplícírovalí, oni to bylí taškářové, oni se radili, jak by rytíře mohli vypálit. . ." (6.)

— O své ženě vyjadřuje se uhJíř Matěj ve hře „Oldřich a Božena" (jejíž rukopis nezachován) takto:

„Musím jít na mou ženu, pomozt nůši na záda, aby se mně v zadku n e p o š i n u 1 a, nebo jak se vám ženská v zadku pošine, to máte horoucí peklo na krku. Musím vám to povědět s textem; Jednoho dne šla moje Anka do lesa napodplamínky ( = chrastí) a j á jsem na ní nešel nůši pomoct a ona se v zadku pošinula, přišla