domů, praštila s nůší pod kůlnu, lehla na posteli, hekala, ouvékala, já na ni: Hanka, co je tě? — Matěji, je mně zle! Tu se vám nahrnulo tetiček a kamarádek a babiček a jedna přes druhou radily: My musíme dát Ance slepicí s nudlema! — Tak vám to můžu říct ze svý zkušenosti: Kolik dní ženská na polámaninu stůně, to-likslepíčekza svývezme. Ale pomyslil jsem si: Počkej, Matěji, musíš se přesvědčit, co zas dávají muskýmu za léky, když se mužskej vzadku pošine! Vzal jsem sekyru a šel jsem do lesa a uťal jsem tam souš, dva bysme ji měli co nést, a hodně jsem se v zadku po šinul. Přídu domů, praštím se souškou pod kůlnu, hekám, ouvékám a běduju. Anka dycky: Matěji, co je tě? — Anka, je mně zle! Vono se vám opět nahrnulo půl světnice tetiček a babiček a jedna přes druhou radily: My musíme dělat Matějovi něco pro pocení! Tak vzali srp, nažali vám netřeš, bedrník, zeměžluč, mateřídoušku a hluchý kopřivy-— a daly to do k a m n o v c e vařit ä do mě — vodpusť mně to pán Bůh! — jako do hovada vám to lily a čtyry peřiny na mě daly: Poť se, Matěji, ty se musíš potit! Jestli jsem chtěl, aby mě nechaly, musel jsem říct, že mně není nic. Když se muskej rozstůně, to už jsou docela jiný medicíny, to chtějí jen teplým vyhánět!".

Při setkané s pánem ptává se vesničan pána, má-li děti.

Pán: Mám jednoho chlapečka a jednu holčičku.

Vesničan: Aha, jednoho к'1 u k a a jedno h ů d ě!

—- Sedláček si rád prikradne na panském, bývá však drábem dopaden a k pánu předvolán, kde se pak chytře vymlouvá, ale na konec — „strčí urozenost do kapsy". Zajímavá je scéna, kde sejdou se dva sedláci, kteří kradli:

Sedlák A: Mnoho-li pak ste toho dříví asi vzal, kmotře?

Sedlák B: Mnoho ne, kmocháčku, ani to nestálo za řeč, jen jednu j edli sem uťal, cobyzníuďálnatřifůrydříví!

А: I co pak to, to von vám vodpustí.

B: A co vy ste si kmocháčku, vzal?

А: I já taky mnoho ne, — jen jeden dubec sem s e ř í z', co by tak byl mynáři na řídel.

B: Inu, co pak to, to za mnoho nestojí, ale poslouchejte, jak pak my to asi tomu panu vikýři (= rytíři) řeknem?

A: Inu, musíme mu to tak s textem povědít: byli sme s kmotrem Lakotou v lese a ušmikalí sme si tam každej jednu jedlíci, a přišel na nás haj nej, tak budeme prosit, dyby nám to vodpustilí, aby-sme nemusili plackacólovat.

B: A kmocháčku, cák nám na to řekne, když mu to tak povíme?

A: Inu, cák nám na to řekne. Zaplácá nám na rameno: Domů jděte a jedlice mně víckrát neřezejte, ale —, kmotře, my tam takhle sami nemůžeme jít, my si musíme dřív na někoho zavolat.

B. Ale koukněte se, kmocháčku, tamhle just jde ňákej šosatej p s á r u s.

A: Voni, slyšíte, je-li pak ten pan vikýř doma? Vratný: Není doma, on odejel. A: A což mladej pán, taky není doma? Vratný: Taky ne, on odejel s ním.

A: Tak, teď sme to dopletli, není mladei ani starej doma.

B: Ale poslouchejte, kmocháčku, dyť snad je paní víkýřka doma?