rických (z Prokopia, Maurikia, Leona), přistupuje prof, N. k prvni kapitole o territoriu. Zde nejde o stanovení kolébky slovanské, to bylo úkolem prvého svazku, ale o vymezení onoho území, na kterém rozvinuli se Slované před svým rozchodem, t. j. země okolo močálovitého Polesi, sáhající na z. až к Labi, na v. za.Dněpr, po horní Sulu, Sejm, Desnu a Sož. Spisovatel tu vyvrací podstatnými důvody novější theorii Rostinfiňského a zvláště Peiskrovu, jež vymezuje oblast slovanskou příliš úzce a vyvozuje z ní nesprávné závěry. Podle etymologického slovníku popsána je flora i fauna těchto krajin. V celku byla to krajina nevlídná, drsného podnebí a chudá; a této chudosti terri-toria, ne malému nadání lidu, nutno přičísli prostotu a chudobu staré slovanské kultury. S kulturním světem spojeno bylo toto terrítorium dvěma obchodními cestami, jednou na západě po Odře a Visle, druhou na východě po Buhu a Dněpru . Ale tyto dráhy nebyly tak silné, aby pronikly celé území a mimo to kulturní elementy, jež jimi přicházely, byly různorodé, a tak vedle chudoby vyznačuje se život slovanský i nestejnoměrností, podporovanou nad to ještě různým charakterem půdy. Pokud jde o tuto různorodost kultury, třeba rozlišovati kulturu materialni a zvyky a pak život velmožů, kupců a lidu. Kultura materiální a život zámožnějšího obyvatelstva ovšem podléhal mnohem více modě a vlivům cizím, ale život lidu prostého, obývajícího dál od hlučných středisk byl mnohem konservativnější a tedy i jednotnější. Také zprávy historické namnoze zobrazují nám mravy vyšších vrstev, poněvadž mezí ně se spíše dostali a s nimi mohli obchodovati, dorozumívati se, než s lidem usazeným v nepřístupných, odlehlých místech. I značnou část napomenutí církevních vztahoval bych na předáky, o ty církvi v prvé řadě šlo, kdežto obyčeje, život lidu zůstával duchovenstvu málo znám, i když máme na mysli, že různé obyčeje byly mnohem markantnější, v plném květu. Vždyť ani dnes nezná venkovská inteligence mravů svého okolí. Vyzkoumati, pokud byla stará lidová slovanská kultura jedna čili nic, to nyní na podkladu práce Niederlovy bude velmi zajímavý ale nesnadný úkol jazykozpytu, národopisu a archeologie.

V kap. druhé pojednává autor o fysickém životě Slovanů, t. j. o vzezření, narození a dětství, dospělosti, sňatku a životě pohlavním, péči o tělo, zdraví, potravě, nemocech a smrti.

V otázce o postavě a tělesných vlastnostech Slovanů shrnuje prof. N. výsledky svého studia z I. dílu Starožitností: Slované byli postavy vyšší, křepké, očí modrých, vlasů rusých a nelišili se tedy od sousedních Germánů. O zvycích a obyčejích před narozením a pří narození a o prvních letech dětských může býti pověděno jen málo; srovnávacích studií národopisných a jazykozpytných posud není a historické zprávy o těchto nehlučných zvycích jsou velmi skrovné. Jen třeba připomenouti, že u Slovanů (doložen je u S. baltických, u Pomořanů a Luticů) jako í u jiných primitivních národů objevuje se zabíjení přebytečných dětí; výklad o odůvodnění tohoto zlozvyku je nesnadný. Také dosti nejasný je obřad postřižin.

Za to velmi obsáhlá je stať o svatbě. Ani zde není sice dosti zpráv přímých, ale můžeme mnoho sestaviti jednak srovnáváním materiálu jazykového, jednak, mnoho staroslovanského zůstalo posud v obřadech všech Slovanů. Ovšem velmi by byla usnadněna a značné určitosti