jsou naproti tomu verše dětské, jimž folkloristika polská dosud nevenovala pozornosti. Po řadě písní obžinkových nasleduje podrobný popis obřadů svatebních, při čemž na štěstí připojeny melodie. To platí i o písních a tancích, které tvoří většinu těchto „Příspěvků '. Nebylo ovšem třeba podávatí texty všech písní v úplném znění, bylo by stačilo otísknoutí jen význačné odchylky a charakteristické varianty. Tím by bylo poslouženo badatelům i vydavatelstvu, poněvadž by se zmenšil rozsah práce a tím i náklad na tisk. Nej zajímavější jsou rozhodně popěvky vojenské, v nichž se projevují zřejmé vlivy germa-nisace. Jest vskutku hádankou, proč zase otištěna řada písní bez melodií, ačkoli komise prohlásila již r. 1894, že textů bez melodií nebude otiskovati. Práce jest zakončena slovníčkem dialektických slov.

Na konci svazku jest umístěna kratičká stať р. M. Wawrzeníe-ckého pod názvem „Piesek", zakończenie żelazne dyszlów u wozów okolic Krakowa oraz przyległej Galicyi". (Str. 178—182.)

*

A. M. Смирновъ: Современное положеже о русской народной сказ к Ъ и задачи ея научной разработки. (Изв'Ь-спя Импер. Русск. Географ. Общества XLVII., 371—387.)

Nevelká studie mladého ruského učence, který si ruskou pohádku obral za speciální své studium, má význam programatický a proto zasluhuje naší pozornost. Úvodem konstatuje úpadek vědeckého studia pohádek v Rusku a klade jej v jakousi příčinnou souvislost s nesmírným materiálem vzrůstajícím do neobsáhlých rozměrů. Konstatuje tuto živou sběratelskou a vydavatelskou práci, ale rievytýká dosti důrazně, že byla velmi jednostranná, jednak totiž skutečně nabývala takých neobsáhlých rozměrů, jak zvláště u Malorusů, a to jmenovitě v zemích rakouskouherských, též u Bělorusů — tu valnou měrou zásluhou Poláků — kdežto u Velkorusů tato sběratelská, zvláště vydavatelská práce nikterak se nemůže měříti s prací nad pohádkami běloruskými, nemluvě ani již o maloruských. P. Smirnov zdůrazňuje potřebu účelné katalogisace sebraných pohádek, poukazuje na práci mezinárodního spolku Folklor-Fellows (viz nahoře VIL, str. 223) zvláště na práce finského učence Anttí Aarne. Věnuje jím někcilik kritických poznámek. Sám Smirnov též se podjal takové katalogi-sační práce, sděluje, že brzy vytiskne počátek její «Систематически указатель темъ и вар1антовъ Русскихъ народныхъ сказокъ» a sice (prozatím asi) jen o zvířecích látkách. Vytýká, že nesměřují proti pracím Antti Aarne. Neurčují typologickou stránku pohádky, než především místní, individuální její výraz až do malých podrobností v nahodilém zlomkovitém variantu. Účelem jeho práce má býti ulehčovati práci nad ruskou pohádkou. Odkládáme své poznámky, až poznáme úplně ohlášenou práci. *)

A. M. Smirnov dotýká se dále otázky o speciálním zkoumání pohádkových látek a motivů, ba táže se, je-li vůbec možné za nynější doby. Poukazuje opět na nesmírně vzrostlý materiál a praví, že nyní jest nemyslitelné seřaďování mezinárodních typů, pokud není pro-