Nyní se podíváme do starodávné dílny hrnčířské. Na hliněné podlaze trčí tu několik kup zpracované nebo ještě se prodělávající hlíny. Jedna kupa stojí právě u kola, za něž sedá hrnčíř neobutý, by bosou nohou tím statněji pobízel těžký „hon" na dolej šku kola, co zatím navlhčené ruce hnětou přiměřeně urýpnutý kus hlíny, jenž se v několika okamžicích proměniti má v mísu, džbán nebo hrnec. Než

Miniaturní nádobky 14—30 mm velké. Nahoře medaillonek nepolévaný 22 millim.

se nadějeme, vyroste nádoba pod prsty hrnčířovými a za druhý okamžik již jest odkrojena drátkem od kola a velice citlivé dlaně zvednuvše křehkou, jako rosol třesoucí se nádobu s kola, posadí jí bez pohromy na „půlku", t. j. půl prkna. Celé prkno (obyčejné) jak známo měřilo 3 sáhy (6 m) délky a bývalo by z té příčiny nepří-hodné. Na jednu půlku vešlo se 5—6 dosti velkých hrnců. Když pak dělník zhotovil zásobu 8—10 půlek a zboží na vzduchu poněkud ztuhlo, rovná půlky na „vodra", t. j. trámy po níž stropu ve zdech zapuštěné.