v níž se dovozuje, že sigmovitý stůl měl vliv na nej starší typ refek-tářského klášterního stolu, a našel také silné upotřebení jako křesťanský i arabský náhrobní kámen a také jako oltářní deska. Práce Murkova je zároveň v některých částech doplňkem studie Sartoriho: Die Speisung der Todten. Jahresbericht des Gymnasiums zu Dortmund über das Schuljahr 1902—1903, v níž bohatý slovanský materiál zůstal jako obyčejně, nepřístupný (80).

Vlastní práce M. dělí se v sedm kapitol, z nichž prvá pojednává o pohřebních jídlech na hřbitově po pochování (80—83). Zaznamenané a popsané i odpozorované obyčeje probírají se vždy v tomto pořádku: Bulhaři, Srbové v království, Bosně, na Černé Hoře a pak Slované východní a konečně i západní, u nichž dotyčné zvyky jsou nejřidší.

U Bulharů pohřbení končí hostinou, jež se koná při hrobě, nebo v předsíni chrámové. Přední místo patří knězi, není-lí přítomen, pak nej staršímu z přítomných. Bud jeden nebo druhý z naznačených ckuřuje stůl. Prvá sklenice a prvé sousto patří duši, jež se také hostiny účastní. Hostina jest ve svém konci obrazem veselí, podobajícího se staroslovanské tryzně. V Srbsku, kde jídlo a vlastní hostina kcná se doma, jmenuje se hodování za zemřelé podušje, Bulhaři praví tomu zvyku, „slagat trpeza". U Srbů se však na hrob vyleje sklenice vína a kořalky, načež se použitá sklenice na hrobě rozbije, V Bosně podává, se na hrobě chléb, víno a kořalka, u bohatých i maso, kteréhož zvyku se drží všechna vyznání, ač duchovenstvo katolické proti tomu vystupuje.

Poučné jsou tyto pohřební obyčeje na Černé Hoře, jež západním zvykům silně podléhá. Tam pohřební hostiny slaveny s takovou okázalostí, že se proti tomu musila obrátiti sama vláda. Na hrobě pohoštěn každý, do domu ke stolu nejbohatšímu pozváni jen vybraní hosté. Hostiny v domě byly dvojí: trpeza od ко ri ta d i (z ital. di caritá) a kromě té ještě „mrtvačka trpeza", úmrtní stůl, na nějž uloženy zbraně a šaty nebožtíkovy, před nimiž zpívaly své písně naříkající ženy, jichž bývá 200—400. O pravidelné udržování těchto zvyků bývala určena i zvláštní skupina plemene, které nedělilo se pouze v bratstva, ale i v trpezy po 30 domech (83). Pravoslavní okolo dalmátskeho Kninu, kde dosud udržují se naří-kačky, neslaví hostiny a pitky na hrobě, nýbrž doma t, zv, sedminu, o níž se u Slovinců zmiňuje Krek: Einleitung in die slavische Literaturgeschichte2, 439, Mezi Ukrajinci volí se pro tyto hostiny v létě hrob, poněvadž jednak jsou domy příliš těsné, jednak hřbitovy jsou vzdáleny od osady. Na Volyni hosté se častují nedaleko hrobu a v hodování pokračuje se doma. Kapitola II. (83—87) obírá se jednotlivými slovanskými výročími, na něž se konají hostiny na počest mrtvých. Bulhaři slaví v kostele veliké smuteční bohoslužby 40. dne po úmrtí, kdy duše dokončuje své bloudění po zemí a doma je hostina pro známé, aby je, jak se dle některých tradic míní, viděla duše zemřelého pohromadě. Jsou i vedlejší výročí, o nichž se chudí podaro-vávají: den třetí, první, devátou, 20. sobotu, pololetí, ale přední místo zaujímá den 40. jako den loučení se bloudící duše se zemí. V Srbsku jsou táž celkem výročí, jež se mohou slaviti spíš, nikdy však později (84). Zbytky oslavy a vzpomínky na zemřelé zachovány v patriarcháte karloveckém v podobě zádušní bohoslužby (parastos, zádušnice). Čer-