nohorcí, muži i ženy, ve zmíněná výročí se scházejí k jídlu (dača), za něhož zemřelého oplakávají (iti na pokajanje). V Bosně a Hercegovině pravoslavní vzpomínají na zemřelé v tytéž dny týmž způsobem, ovšem s četnými, často hodně odlišnými místními zvláštnostmi. U tamějších katolíků o hostinách ve výročí není zpráv. Vidět zde přece následek ustavičného poučování kněžstva a katolické formalistní neústupnosti, kterou ve své poslední práci konstatuje i Niederle. Hornodalmatští pravoslavní mají zvyky tytéž a kromě toho vykopané kosti omývají vínem a ukládají к nově pochovanému. Zaostalí obyvatelé horských osad dalmátskych navštěvují zemřelé v neděle a na nedělí květnou a dávají na hrob svěcené halouzky „jelice" a květiny, což vše zůstává tam do příštího roku.

Starým zvykům jsou nejvěrnější Ukrajinci a Bělorusové, tito jsou konservativnější oněch. Návštěvy hrobů s dary jsou jen u Huculů, u Bělorusů jsou hostiny na hrobech s předchozími obřady v kostele a někde dokonce bez nich. U Velkorusů po celou dobu bloudění duše po zemi nosí se do kostela každodenně mazance, proskura a kaše, což vše se po kostele odnáší domů. Ptákům tam sypa jí po celých šest neděl bloudění zrní na hrob.

Kapitola III. (88—109), v níž se mluví o náhrobní hostině v den dušiček a ve dny předků u Slovanů a u ruských národů neslovanských, patří k nej delším a nejobsažnějším. Tak Bulhaři jmenují dny zemřelých zadušníci a jelikož připadají na soboty, jmenují se „mrtvi sabboti", jichž je pět a nej slavnější je sobota přede dnem archandělů, zvaná dimitrovská zadušníca. V některých krajích mají některé soboty ráz tak veselý, že po nich lidé i cestu domů ztěžka nalézají. V Srbsku znal Vuk Karadžič 2 zadušnice, Mijatovič mluví o třech a svěcení omezuje se na úkon kostelní a hostinu v domě, jen ve východním Srbsku polévají v pátek hroby. Na Kosově poli obstarávají vše ženy; na Černé Hoře u Skopi j e má každá ves i dům v chrámové jídelně („trpezarija") své místo, na něž ženy v pátky před dny zemřelých kladou jídla. Patriarchát karlovecký má zadušnice čtyři. Původní lidový charakter uchovala si jen jarní slavnost zemřelých, v ostatních uplatnily se ceremonie kostelní. Bosna a Hercegovina jsou i v tom ohledu původní; na leckterých místech mají pouze jeden den zemřelých, a ten slaví v zimě, přinášejíce mrtvým pokrmy a nápoje. Katolíci tvoří výjimku. O dnech dušiček na Černé Hoře není nic ani ve velikém díle Rovinského.

Za to vytrvalou životností a slavnostním rázem se vyznamenávají pominky Ukrajinců a Bělorusů. Nej poučnější v tom ohledu jsou čtyři dny zemřelých v gubernii Vitebské; na některé z nich konají se doma hostiny, na jiné průvody na hřbitov. Jarní pominky se jmenují radu-nice, na sz. jim říkají „navij den" = den mrtvých (93). Pominky mají různá jména: semík, didova sobota, pominalnaja sobota, dědy, roditelskija suboty atd. Bělorusové jmenují dny zemřelých džady a jménem tím rozumějí se všichni členové bližšího příbuzenstva bez ohledu na rod a co je pozoruhodné, že často ani farnost nesvětí jednotně džady. Také bulharské domy mají místy v Makedonii svého domacička, jemuž říkají stopan, kterýžto svého řeckého blížence heroa připomíná i tím, že od něho závisí blaho celého domu. Bělorusové nazývají den zemřelých chaůtury, z lat. chartularium, což jest