seznam zemřelých, z něhož kněz při hlasitém modlení jména čte (96). Společným znakem všech dnů zemřelých jest, že po bohoslužbě jde lid v průvodu ke hrobům, nesa jídla a nápoje. Také mezi Ukrajinci po krátké paníchídě jde kněz od hrobu к hrobu, žehná jídla, a tato požehnaná se pojídají, při čemž rov je stolem, ještě více je pití — takže po slavnosti leží na rovech zmožení mužové i ženy. Někde podarovávají i popa. Vedle těchto všeobecných rysů je v každém kraji mnoho zvláštností místních. Nejskromněji slaví památku zemřelých podkarpatští Huculové, kteří na hrobech podělují chuďasy mlékem, sýrem a chlebem a v sobotu dmitrovskou rozdává kněz sjednocených fíuculů svěcený chléb. Starodávný obyčej je, že až do 19. srpna — t. j. do svátku proměnění Páně nesmí se požívati žádné ovoce, toto se musí napřed v ten den dáti к jídlu zemřelým. Ruské Podolí vyznamenává se silně církevním rázem ve dny zemřelých. Zimní džady své světí doma, jelikož příroda a hřbitov v té době je příliš nehostinný; za jídla zve hospodář předky к účasti následující formulí: „Svatí předkové, voláme vás — svatí předkové, pojďte mezi nás — jest zde vše, co bůh dal. vše, co jsem vám obětovati přislíbil, čím dům jen bohat jest. Svatí předkové prosíme vás, pojďte, přileťte mezi nás" (101).

Nej rázovitější a v mnohých krajinách nej důležitě j ší jsou radu-nice — v úterý tomášského týdne (druhý po velikonoci). Ovšem i při této slavnosti bývá zakončení příliš lidské —r opitím.

Pro poměr katolické církve к jejím příslušníkům je charakteristické toto. Církev zjednala u běloruských katolíků úplnou platnost svým pravidlům (104), v den dušiček slaví svůj džen zádušnyj, ve který se po kostele jedí doma lepší jídla. Vytrvalí ve svěcení svátků zádušních jsou evangeličtí Estové v okresu Wesenberg-ském. Zádušní svátky Velkorusů daly již koncilu z r. 1551 příčinu к stížnostem. Hostinu a pitku za mrtvé na hřbitově narvském popisuje ve své cestě z r. 1634 Adam Olearius. V nynější době jídlo a pití ustupuje do pozadí a slavnost béře na sebe silně církevní ráz. Nejslavněji se světí památka mrtvých na „rusalnuju nedělj u", jež zove se také „zelena j a nedělj a", Pozoruhodno jest, že ve starších dobách na veliké Rusí a v Sibiři o svatodušních svátcích pamatováno modlitbou a jídelnou obětí na zemřelé náhle (zabitím), jimž nedostalo se přistoupiti ku zpovědi a přijímání (106).

Mnohé zvláštností při zádušních slavnostech podrželi křesťanští i nekřesťanští cizí národové Ruska Zyrjané, Čeremisi, ale hlavně Řekové ve vsi Ignatěvce v okrese Mariupolském. U Poláků je pro kultus mrtvých zmínek jen velmi pořídku, a u nás již v době Štítného přijaly slavnosti za mrtvé výhradně církevní charakter. Jen někde mezi lidem žijí velmi zkomolené zbytky zvyků, připomínající hodování na mrtvé; tak v našem kraji (sv. Morava, Lašsko) se po pohřbu v hostinci na cestě z pohřbu propíjí kůže mrtvého.1) Ze starých zpráv nelze přípustiti Jordanesovou zprávu o stravě na hrobě Attilově, ani zprávu Theofylakta z Simókatty z 1. polovice 7. století pro jejich neurčitost. Za to jasná je zpráva Araba Ibn Dosty (z doby kol r. 900) o hostině na pahorku kol popelné urny zemřelého. Nestor takovou