hostinu jmenuje tryzna. Z posledního díla Niederlova máme doklady i o lidských obětech při té příležitosti.

Kapitola IV. (109—119) sleduje starokřesťanské hostiny na památku mučedníků (agapy) a pojednání o stolech k tomu sloužících. Hned na počátku zdůrazňuje Můrko, jak církevní rozkol 11., případně 9. století přispěl u pravoslavných křesťanů, že se udrželo tolik starých zvyků, z nich nej úplnější se zachovala hostina na mrtvé, jež je jen jistou obdobou antického ctění herou a křesťanských hostin, konaných na hrobech mučedníků ve výročí umučení, které se však později zvrhly v nemírné pitky (110). Hostiny prvokřesťanské jsou zase jen jakousi obdobou poslední večeře. Ale vlastním původcem agap byly hostiny pohanské, jež u nově obrácených dožívaly a proti nimž církev vystupovala; tak sv. Ambrož zakazoval své matce nositi na hroby mučedníků kaši, chléb a víno (111). Hostiny se napřed slavívaly na rakvi, později na náhrobním kameni a u křesťanů, kteří relikvie uchovávali v oltáři, na oltáři, u něhož přijímána eucharistie. Není ovšem divu, že leckteré pohanské zvyky zdomácněly pod jinou představou u nově obrácených, českého čtenáře v tom ohledu odkazuji na dosti zapomenutou knihu Klinebergerovu Náboženský cit, kde leccos případně a přesvědčivě pro ten bod pověděno. V některých starých památkách křesťanského umění jsou vyobrazení hostin a našly se i agapní stoly, ale teprve, když zjištěn účel kaple biskupa Aleksandra v Típase a v ní umístěného sigmcvitého stolu, nabylo se jistoty a určitého důkazu pro existenci a druh Agap (117). Po kapli v Tipase přišla mensa Cypriani, skutečný oltář, na němž sloužena mše a u něhož lid přijímal. Agapy byly poíokruhovité stoly s vyvýšeným okrajem, později do desky prohlouben jen menší důlek, a deska označena nápisy í v Italii řeckými, což svědčí o obvyklosti řečtiny i v Římě až do polovice 3. století. V V. kapitole (120—142) se sleduje udržení řeckého slova хратсг^а a ostatních cizích slov, souvisících s kultem mrtvých v řečech slovanských. V prvních kapitolách se čtenář seznámil s tím, že hostině za mrtvé se říkalo trpeza, toto slovo bylo pak u Srbů nahrazeno tureckým slovem sof r a, jehož však ještě více užíváno na pojmenování stolu buď na hřbitově, nebo před kostelem, který sloužil při hostinách za mrtvé. Takovému nízkému stolu okrouhlému říkali také s i n í j a. Stoly měly však různé podoby, často podlouhlý a zářezy rozdělený v několik oddílů. Příčina podélnosti byla dle Trojanoviče — pospolitost — a tedy četnost rodiny, sesedající se kol společného stelu, к čemuž poznamenává Můrko: „u Srbů a Bulharů pochází sofra se svým zakulaceným koncem z klášterů, odkudž přišla mezi lid a řecké slovo trapéza vytlačeno tureckým sofra, sinija (126). Dále se rozbírají různé obměny slovní, vzniklé ze slova trapéza, místo toho často užíváno slov jiných, která zase mají podle výkladu Mur-kova za podklad latinské porta. Pro hostiny za mrtvé přistavovány ke kostelům pritvory hlavně na Rusí a také při některých kostelech světských i klášterních na Balkáně.

Je zajímavo, že slovo trapíza se připomíná i v islandské edě a znamená výčepní stůl. ( 132). Z ostatních cizích slov, pojících se ke kultu zemřelých, jsou panichida a parastos a zvláště bohatou družinu tvořící slovo sorokoustijev různém významu, který však vždy je jen nějakou obměnou bohoslužby za mrtvé. Pokrmy rnají také