své pojmenování: posfarnik, proskura, navora, pana-gija, koliva atd. Jejich význam najde český čtenář vyložený v knize Sávy Chilandarce Na sv. hoře Athoské. V různých aklimatiso-vaných přetvořeninách udržely se i jiné tvary, převzaté z církevního pojmosloví: karmin a, kanun, bilje, vil j a (vigílie), porna-na, o něž je dosud spor, odkud slovo to je vzato.

V kapitole VI. (142—154) pojednáno o řěcko-římském vlivu na jarní slovanské slavnosti mrtvých: rusalky, družičaloaradu-nice. Jako kapitola předešlá patří k nej pracnějším, tak tato k nej-zajímavějším. Sleduje se vývin a ráz jarních slavností mrtvých a hledá se původ jejich jména. Spisovatel dochází к následujícím výsledkům: Všechna tři jména a slavnosti vůbec přejaty z Říma a z Byzance. Jsou to jen obdoby italských rusalií — růžových slavností ku poctě Diony-sově na východě a bohyně Flory v Italii, ovšem pod tím jménem dlužno rozuměti také ruské rusalícké maškarní hry dramatické. Rusalie slaveny všeobecně, nehledě k nečetným výjimkám v Macedonii, o letnicích. S tím slovem souvisí také pojmenování jednoho druhu slovanských vil. Na koho se to slovo nejvíce hodí — tím se zabývá v obšírném či. v ,,Živé starine" Dm. Zelenin „K voprosu o rusalkách" a dochází к některým odchylným názorům, než Niederle, kterýžto o jeho práci podal zprávu v N. V. Č. (VIII. 139).

Práce Zeleninová, mně nepřístupná, přinese jistě korrektury práce Murkovy, z níž uvedu aspoň některé myšlenky o rusalkách. Jméno rusalky udrželo se v nej jihozápadnějším, převážně katolickém srbsko-chrvatském území, ve východním Srbsku a Slavonií jsou jména dru-žičalo-ružíčalo, o jichž původu dosud byly názory P. Budmanniho, který je odvozuje od slovesa družičati se; Dimitrij Ruvarac praví, národ chtěl projeviti: „udruženje svoje radosti sa umrlima o vaskr-snuču Hristovom" (145). Obojí názor odmítá Můrko a odvozuje jméno to, jda po stopách Miklosichově a Tomaschkově, uznává latinský původ slavností a jejich pojmenování od slova rusá,- jež znamenalo růží a květinu, vůbec růžice, jest však jen určitý druh růží (146); a zvyk italský přešel ku katolickým Chrvatům a pravoslavným Srbům a jako „vjenčatí se" znamená nechatí se sezdati, tak „ružíčatí se" znamená zdobiti se růžemi, květinami, což jest mezi Jihoslovany obvyklé. Nesmí nás mýliti slovanská koncovka „lo", jež je nejužívanější suffix (148). Také při tom slově osvědčila se stará zkušenost, že původní forma slovní, obyčejová atd., nejpůvodnější jest v nejvzdále-nějším novém domově (149). Nelze tedy družičalo odvozovati od slova d r u g, d r u ž i t í se, od něhož odvozeno i naše družba (Brautführer, poznamenáva Janko: O pravěku Slovanském 145 ku správnějšímu pochopení), družka, jak zvali své vyvolené tanečnice o svatbách mládencí-družbové.

Až dosud měli jsme co dělat se slovy přejatými z latiny, jež půjčovala sousedním a kulturně odvislým kmenům slovanským.

Rusové zvali své velikonoční slavností mrtvých radunica; zvuk toho slova svádí, aby bylo pokládáno za odvozeninu slova rad, rado-vati, ale různý prízvuk zase tomu odporuje, což platí také o jméně velikonočních písní a her dívek haličské Ukrajiny; dívky říkají svým hrám ha j ivky (dial. obměny: jahivka, hajiłka, jahiłka, mahiłka, há-falivka, lahołojka, haľi atd.) a právě ty obměny, jež způsobeny nesro-