Poznámky1) k posudku prof. A. Boháče Kolouškova „Problému plodnosti" (nahoře str. 14—17).

Prof. Boháč mi vyčítá, že pojímám problém plodnosti 'jednostranně, i že ho nevyčerpávam. Ovšem se lišíme asi oba v tom, jaký obsah a rozsah slovu „plodnosti" vymezujeme.

Svou brožurou zamýšlel jsem co možná populárně*) na základě nejnověj ších fakt vysvětliti, proč „ve všechze-mích evropského lidstva jak ve starém, takvnovém světě . . . se dá všeobecně zjistit úplně pravidelný a ustavičný —• (nikoli nepatrný) — pokles poměrného počtu narozených dětí". Tak to stojí hned v čele mého spisku a to je také význam slova „p 1 o d n o-s t i", jak ho potom důsledně užívám, i jak jsem byl nucen se ho přidržet, abych se stručně mohl vyslovovat. Je mi tedy „plodnost" technickým terminem pro slovně příliš obšírný pojem „poměrný počet novorozených dětí", A tento svůj pojem plodnosti uvádím v nejužší souvislost s poměrným počtem úmrtí a s přirozeným přírůstkem populace. Plodnost lidská také mě jen potud zajímala a přes tyto meze jsem úmyslně nechtěl z a b í h a t i, jak by to ostatně žádnému pozorlivému čtenáři mého pojednání nebylo potřebí ani zdůrazňovati.

Akcentuji pak v „problemu plodnosti" nikoli plodnost samu, nýbrž rozvahu (bilanci) mezi počtem porodů a počtem úmrtí. Dokazují, že menšíplodnost j enamnozepouhým důsledkem současně mnohem silněji zmenšené úmrtnosti. (Na to p. Boháč, udávaje obsah mé brožury, zapomněl vůbec upozorniti.) Vytýkám pak, že menší plodnost jeví se jako účelná hospodárnost s lidskými životy, i naopak že vysoký počet novorozených, pokud je zase vyvažován velikou úmrtností, je zjevem patologickým. Nezáleží pak ani tolik na možství lidí, jako spíše na jejich kvalitě, aby jistý sociální celek byl vyspělý.

P. kritik celkem s mými vývody souhlasí, ale prý vybral jsem pro svá tvrzení jen slabé důvody. Nezdá se mu zejména, že by ve Francii byla vysoká úmrtnost příčinou malého přibývání obyvatelstva, ani nevěří, že by ta vysoká úmrtnost byla způsobována smutným stavem francouzského proletariátu, kterému jedinému skoro připadl úkol! do-plňovati mezery francouzské populace. „Rozumí se samo sebou, že ke všemu o větší, menší úmrtnosti nemůžeme naprosto nic soudit na podkladě všeobecné cifry mortalitní;; pří řešení těchto otázek tyto číslicenemajíceny, prozkoumat se musí napřed věkové složení obyvatelstva a úmrtnost jednotlivých věkových tříd a pak teprve můžeme pronášeti úsudky a soudy", tak namítá doslova p. kritik. (Proložená místa sám jsem podtrhl.)

Ale jeho apodiktické „rozumí se samo sebouse právě nerozumí samo sebou. Laskavý čtenář to posoudí nejlépe z fakt, na která se mé vývody vztahují. Porovnávám Francií s Novým Ze-