Drobné příspěvky národopisné.

Sledujeme-li vývoj a obměny textů lidových písní z různých zeměpisných oblastí, nalézáme často nápadné shody po stránce látkové i formální. U textů epických, zejména u mezinárodních motivů balla-dických jest to zjev zcela obvyklý; přejímají se nejen charakteristické podrobnosti obsahové, nýbrž i důležité rysy formální a shody takto kombinované bývají tak význačné, že — nechceme-lí předpokládati složitou, téměř neuvěřitelnou řadu náhod — nezbývá než přijmouti názor, že tyto ballady jsou jen varianty jednoho (nebo několika) základních typů.

Nemusím připomínati, že shody jsou tím větší, čím užší jsou kulturní a zejména jazykové vztahy mezi oblastmi, ve kterých ballady se zpívají — mám na mysli na př. ballady kmenů západoslovanských.

V lyrice nebývá tolik shod. Pochopíme to, vzpomeneme-li si na důležitý vliv, který mají místní poměry, ímprovisace, časové narážky a okamžitá nálada zpěvákova. A přece i v lyrice, zejména u národů jazykové příbuzných, najdeme často značné shody, jež dovedeme vy-světliti jedině přímým přejetím.

Jak se to děje? Odpověď není snadná, nebqť nikde nezpůsobily ukvapené generalisace tolik zla jako právě v těchto oborech národopisu. Obyčejně předpokládáme, že šiřiteli lidových písní bývají vedle vojáků zejména lidé „světem jdoucí", potulní řemeslníci, obchodníci a žebráci, kteří pronikají velmi daleko. Dříve jích ovšem chodilo mnohem více než nyní a proto jsou nám dvojnásob vítána přímá svědectví, byť i se týkala toliko jednotlivých písní. Nezbývá vskutku, než shledávati pracně drobná fakta, neboť jen tím se vybavíme z apriorních konstrukcí a dospějeme к spolehlivějším závěrům.

Shrnouti několik dokladů, na něž u nás — pokud vím — nebylo dosud upozorněno, jest účelem této statí.

Ve varšavském časopise „Dzwon literacki"1) sv. IV. (r, 1846) str. 272 n. otiskl slavný ethnograf polský O. Kolberg článek „Pieśni czeskie i słowackie", V úvodě referuje pochvalně o .,nedávno vydané" sbírce Erbenově a Martínovského (první vydání Erbenovo) a zmíniv se o Kollárových Zpievankách dodává, že „pieśni Słowaków a raczej Chrobatów zbliżone w ogólności do czeskich mają już w okolicach Trenczyna i Bystrzycy lekki odcień małopolski." Slovenské písně podle jeho názoru zaujímají „niejako środek między czeskiemi a ma-łopolskiemi". Pozorování ovšem není správné a uvádím je pouze proto, poněvadž také v posledních letech byl v polském tisku často vyslovován názor, že slovenština jest vlastně jen bohemisovaný „dialekt" polský. (Srov. N. V. Č. VII. 84.) Zajímavější jest další poznámka Kolbergova: Slovenští „druciarze", kteří se na zimu rozcházejí do okolních krajin slovanských á německých, zpívali mu ve Varšavě několik písní, jež Kolberg dále otiskuje. Myslím, že texty z první polovice XIX. stol. zapsané za okolností tak neobvyklých, zasluhují zmín-