Výrazu Ofengabel odpovídá v našich textech slovo „vidle" atd. (Ostatní slova německá se liší: Lichtputzscheer, Storchenschnabel atd.) Při zpěvu kreslí se obrázky a po prvních dvou strofách musí spoluhráči po řadě přípojovatí nové strofy. Kdo nedovede, nebo zmýlí se v opakování na konci strofy, dá zástavu. Z komentáře, jejž Böhme připojil, poznáváme, že říkadlo jest známo po celém Německu, mimo jiné i ve Slezsku. A. Peter (Volksthümliches aus Oesterreichísch-Schlesien I. str. 38.) zapsal německý fragment z Javorníka (Jauernig) a uvádí jej mezi „Kettenreime", ale nezmiňuje se o obrázcích. Slezský variant naznačuje snad cestu, kterou německá hra pronikla na slovanské území: vzpomínáme si na jablunkovské „Jacky", roztroušené po celé Evropě, kteří se slezským plátnem pronikají hluboko na Moravu a na Slovensko, ačkoliv v tomto případě lze předpokládati stejným právem i přímé přejetí z Německa, buď prostředím českým, nebo prostřednictvím potulných obchodníků slovenských.

Velmi cenný text otiskl ve Wolfově Zeitschr. f. deutsche Mythologie u. Sittenkunde III. 259. W. Mannhardt. Sděluje, že u německých rybářů, sídlících ve staleté odloučenosti na poloostrově Hela u Gdanská zachoval se tento svatební obyčej: Jeden z mužských účastníků svatby zasedne ke stolu, ženy a dívky seskupí se v kruhu kolem něho, ostatní účastníci svatby stojí pak za nimi. Muž kreslí na stole křidou obrázky a recituje:

Pak následuje Storchenschnabel, Mistelgabel, Hühnersteig, Harf und Geig atd. (mimo jiné i slova lascivního obsahu.)

Naposled nakreslí zpěvák fallus a říkaje „ein hin und her, eine Lichtputzscheer", přikryje výkres rukama.

Ženy a dívky snaží se odtrhnouti zpěvákovi ruce, aby spatřily obrázek, dříve než jej smaže. Podaří-li se jim to, bude manželství požehnáno dětmi. — Böhme (uv, m.) upozorňuje ve svém komentáři, že také ve sbírce Coussemakerově „Chants populaires de Flamands de France" jest uvedena tato stará zástavová hra oblíbená pří svatbách, čímž jest tuším dokázáno, že texty slovanské jsou ohlasem versí západoevropských.

Nemyslím, že by bylo nutno spatřOvati v severoněmeckém obyčeji trosky starogermánského t. j. pohanského svatebního obřadu. (Mannhardt.) Jest známo, že při svatbách se zpívají a recitují písně i říkadla všeho druhu, že zpěváci často texty mění, připojujíce motivy erotické, narážky na život manželský atd.; „že při tom veselí nabývá rázu lascivního s náměty fallického kultu a přechází i do erotických orgií, nese povaha svatby sama sebou." (Niederle, Život starých Slovanů I, 88.)