str. 118
slance sv. p. Ungnada až z Carihradu (1578), třetí je Slezan Hans v. Schweínichen (r. 1616). Všecky tyto 3 nové prameny jsou německé, zcela všeobecné a toliko jeden (poslední) z nich mluví přímo o Krumlovu, který před 1600 vlivem dolování byl již též silně německý, Ř. Richter mluví všeobecně toliko, Ungnad a Schweinichen přímo o Rožmbercích. Ale Ungnad dí, že narození věštila žena v šatech bílých, úmrtí rodové pak žena v šatech smutečných, černých — což není, jak patrno, přece jednostejné. Schweínichen mimo to zřejmě vypráví toliko o strašidle „Loretta" a ne o bílé paní; a to jsou přece dva prvky různorodé, od sebe o d c h у 1 n é.3)
Ungnadové drželi arci několik let Hlubokou, v sousedství Krumlova u Třeboně, ale jenom velmi kratinký čas. Styky slezské bylo by možno vyložiti tím, že Rožmberkové měli v 16. stol. ve Slezsku doly. Ani tyto styky nebyly však dlouhé, přímé a pronikavé. Vůbec ze zpráv těchto cizinců Němců jasně vychází, že nejsou přimet, j. že nemluví zřejmě o bílé paní, a to určitě u Vítkovců.
V české společnosti není za to po takovéto víře o ochranné rodové věštebné ženě (kol r, 1600) a n i stop у,4) V. B. Mecer zaznamenal přec ve svých „Pamětech Třeboňských" kde jakou anekdotu. Mlčí i povídavý, současný a blízký Šim. Lomnický z Budce. Břežan, který o Vilémovi i Petru Vokovi z Rožmberku sebral kde jaký drobet, ve své oddaností k rodu zapsal i to, co se příčilo jeho kritickému smyslu. V archivu třeboňském zachována je právě rodinná korrespondence rožmberská, zejména pro 16. sto-
3)A právě tato fakta, tyto nesporné vážné rozdíly i odchylky v těchto nejstarších o tom pramenech dovolují nám tvrditi, že pověst o bílé paní Vítkovců nebyla ještě hotova po r. 1550 a teprve se tvořila. Hotovou jakožto věštebný ochranný duch rodový u Vítkovců a společný i rozšířený jeví se teprve kol r. l600, a to v rukách Jesuitů, Toto významné faktum i zůstane. První zpráva o tom je právě v „Litterae annuae collegíi Novodomensis Societatis Jesu (k r. 1604), kdy se o úmrtí Jáchyma Oldřicha 24. ledna 1604 vypráví, že bílá paní zavolala rektora jes. koleje P. Mik. Pístoriusa S. J„ by šel zaopatřiti téhož pána. V jižních Čechách se sic cosi vyprávělo již kol r. 1550 o strašidle v podobě bílé ženy — snad i к ukonejšení křičících rozpustilých dětí; nebyl to však ochranný rodový duch u Vítkovců. A kde se to vyprávělo: mezi Čechy, Němci, na zámcích, u lidu —? Do českých kruhů bylo by to vniklo snad od německých kolonistů, či snad též vlivem církve jako církevní hra; vždyť í u nás má vánoční význam v době vánoční.
Musím podotknouti, že na Jíndř. Hradecku a Třeboňsku jsem jméno Perchta (v jakékoli zkomolenině) к zastrašení dětí nikdy neslyšel. Ani o masce, či slavnosti nějaké kol Vánoc s podobným příslušným slovem nevím, ač jsem tamní rodák. Zde však ničeho pro ani proti z toho netvořím.) Báchorka je však známa; ale ne pode jménem Perchta.
4) P. Wollman (1. 1. с. р. 197) proti váze mých důvodů „ex silentio" uvádí zprávu Balbínovu o tradičním svědectví starců z r. 1656. Zde se tedy může jednatí o spatíum nějakých 50 let (letití starci a jich otcové); a já rok 1600 již připouštěl. Znalci mi však přisvědčí, že podobná svědectví z tradice dlužno brátí vždy velmi opatrně — na př. v processech o služebnosti. Ani další důvod p. W. není tak silný. Každý argument „ex silentio" není stejně závažný ovšem Ale mlčení uváděných mnou 4 pramenů, současných, rodových, často anekdotářských a psaných přímo na místě samém je rozhodně velmi závažné a tudy přec jen platné.
|
|
