str. 120
jí v 16. stol. neznala, ani nej důvěrnější okolí obou posledních Rožmberků. Tradice ta v onom rodě nevznikla, bylať sem přinesena z ciziny, nestala se však jeho majetkem, dotekla se ho teprve na konci jeho trvání, a to zase jenom na několik let (za doby sňatků Vilémových). Máme tedy právo uznati tu pověst pro 16. stol. rodovou, Vítkovců, nebo tradici lidovou?
Mnoho nám vysvětlí znovu objevivší se po r. 1550 víra v duchy — nikoliv bez vlivu Jesuitů —■ která tak hrůzně v 17, stol. opanovala. S tímto daimonologismem šel současně ruku v ruce panegyrismus povrchních, často nevědomých i nesvedomitých historiků, kteří hleděli příbuzenstvím spojití kde jaký rod, zvláště vznešený; to je skoro obecný rys genealogů od 2. polovice 16. po celý téměř 17. věk v Německu, Italii, Francií atd. Nemohu na tomto místě podávati dokladů speciálních; odborníkům jsou však známy a zmíním se aspoň o nej-bližších. Je to poměr Balbina a jiných historiků této doby к Březanovi.
Tak Balbin uveřejnil rožmberský rodokmen, který prostě vypsal z Březana i s jeho chybami (!), ale při tom si napsal: Tabula exhibens genealógiám íncl. domini princ. U. de Rosenberg in Bohemia, summo labere et diligentia ex M. M. S. S. codicibus . . . concinnata.
Probošt Heerman tutéž Březanovu ,,Rožmb. Kroniku" doslovně přeložil a směle se podepsal — jakoby autor. Ubohý Břežan byl vůbec dlouho v pravém smyslu vylupován a skutečně vždy umlčen. Slavata ho přece znal osobně i jeho spisy. A přec jeho práci si přímo přisvojovali jiní, ačkoliv aspoň stopy její i jeho jména musili uvidět v Třeboni. A právě v kruzích těchto literárních poctivců, nebo pově-rečných povrchních lehkověrců pověst tato rostla nejvíce, byla jimi přímo nesena, jak jsem již v téže své práci jasně prokázal. Nesmíme pak zapomenoutí, že jesuitský řád měl v 16. st, výbornou a úspěšnou organisaci, ohromnou čilost. Členové kolejí se stále střídali, stále si dopisovali, půjčovali knihy, oznamovali zprávy, rychle putovali od místa к místu. Byly to pravé živé noviny a nej rychlejší své doby. A tak se nějaká látka podivuhodně záhy rozšířila od jednoho konce Evropy к druhému za neobyčejně krátký čas; bylif. Jesuité praví internacionální nositelé. A tak se stalo též s pověstí o bílé paní.
6) Je tu divno, že němečtí Jesuité při jméně Perchta záhy přispěchali s vypravováním od spřízněného dvora v jihoněmeckém Bayreuthu, tak že to sem přenesli a záhy tu i hleděli ad captandam benevolentiam aklimatisovat? Společné rodové tradice jsou přece nesporným důkazem příbuznosti. Ani rod slavných ital. Orsinů nechtěl se styděti — za rožmberská panství, Rožmberkové měli mnoho vzácných příbuzných, skutečných i fiktivních. Rostla jejích genealogie, jako lavina. Vzpomenuto i vzdálených starých příbuzných, ač ovšem znamenitých — na př. i Habsburků; a tak — tuším, týmž vlivem — vstoupila bílá paní i do vídeňského hradu jakožto společný rodový duch. (Příbuzenství s Habsburky — skrze Petra z R. a Závise z Falkenštejna — se na Krumlově vždy dobře pamatovalo. Ani jejich často vítězné nároky na Č. Budějovice nejsou bez příbuzenských důvodů. Není však tento poslední, genealogický fakt i prostředek jen projevem boje o veliké dědictví hasnoucího rodu — boje mezí stranou katolickou a protestantskou? Petr Vok z Rožmberka přece vřelým katolíkem nebyl. I na Annu z Rozgendorfu, kulturní Jihoněmkyni, choť Jošta a matku obou posledních Rožmberků, bylo by lze pomýšleti, že přinesla na Krumlov německý smysl slova Perchta; spíše však jako strašidlo, i к upokojení dětí, neboť též tento význam mělo to v Německu. Jakožto rodový duch vystupuje však bílá paní určitě teprve později a ukazuje svým rázem ochranným přímo na souvislost s Hohenzollerny; a tedy od té doby, když se s Vítkovci obou větví spříbuznilí.
|
|
