str. 121
Ve své již výše citované práci vyslovil jsem mínění, že látka tato (která je nesporně původu cizího a německého) vznikla, t. j.-k nám přišla a byla přinesena z Německa vlivem tří cizích manželek Viléma z Rožmberka (z nichž 1. byla z Brunšvíku 1557—59, 3. z Bá-denska 1578—1586), a to přímo druhé jeho choti Žofie Hohenzollern-ské. F. Wollman soudí, že stalo se tak spíše ,,z jižního Německa a snad přímo z Bayreuthu", v čemž rád souhlasím; je to lepší kbnjek-tura, dobou i místem — ač právě ta druhá manželka Vilémova byla také z Berlína. Ale na termínu a quo (ad 1550) musím trvati.
Hlavní prvek vzniku byla rodinná galerie rožmberská na Č. Krumlově, kterou si dali poříditi i na J. Hradci teprve po r. 1550. A mezi těmi obrazy byl i portraít s nápisem „Percht a". Cizincům z Německa dlícím za Viléma z Rožmberku na Krumlově a za Adama z Hradce v Jíndř. Hradci bylo to slovo známo, mnoho mu pravilo a mělo proň určitý význam, který ovšem domácím místním faktům neodpovídal. Jesuité, kteří navštěvovali nejraději bohaté šlechtické rody (to platí i o Čechách), rychle se též hleděli obeznámití s různými jejich rodinnými styky a vztahy. Odtud jejich brzká záliba pro genealogii a poněkud —■ ač méně — i pro topografii. To vidíme í u českých Jesuitů. V Hradci se к těmto prvkům připojila i podivuhodná nápadná „sladká kaše"; ale teprve konj ekturou В a 1-bínovouv 17. století. „Sladká kaše" byl ostatně rys cizí, odchylný i nesprávný.
Prcnikla-li tato pověst dříve к Rožmberkům a pak teprve к pánům z Hradce, nelze sice přesně rozhodnouti; difference obnášela však jen málo let. Jsoutě Hradec, Třeboň a Krumlov blízko u sebe.
Je závažné faktum, že první přímé zprávy (ad 1600) o bílé paní týkají se Č. Krumlova a po té Jíndř. Hradce, nikoli však Třeboně. Zprávy o Třeboni pochodí teprve od polyhistora Balbina ze 17. století. Vysvětlíme si to však, vzpo-meneme-li si, že v Krumlově a Jindř. Hradci byly sesterské koleje Jesuitů7). Přípoj íme-li k tomu pak, že i nej starší u F. Wollmana citovaní svědci jsou blízcí Jesuitům, tu nemůžeme neuznati, že bílá paní pohybuje se ve společnosti určité, cizí a německé, a zásluhou Jesuitů přichází do nových a nových zámků. Tato látka, doteknuvší se jen na krátkou dobu jediného člena rodu (Viléma z R. t 1592), nemohla tedy býti vlastní rodovou tradicí, není domácí ani vyšších vrstev, tím méně lidovou,, českou svým vznikem. Není posthumní tedy sice, mnoho-li však jí k tomu schází? A pokud je pravou naší
7) V jednom ze svých rukopisných foliantů, zachovaných v archive jindřichohradeckém vypráví V. Slavata o známém P. Canisíovi S. J. v Ingolštatě, jak hlasem velikým modlíval se uzavřen celé hodiny za osvobození duší. S jiným Jesuitou, specialistou v oboru vysvobozování duchů z očistce, seznámil se Slavata osobně. Byl to P. Gladich, který vyproštění bílé paní spojoval přímo se zničením zámku na Jindř. Hradci a proti čemuž Balbin protestoval, řka, že bílá 'paní je duch dobrý. Gladich při svých osvobozovacích funkcích vypouštrval na konci připravenou holubici, která se vznášela v kostele nad oltářem a konečně vylétla otevřeným již oknem: a to prý je ta vysvobozená duše z očistce. Konečně byl při jednom takovém úkonu dopaden a usvědčen — z hamižnosti a podvodu.
