Je to ponurý, skličující obraz, jejž kreslí článek V. Čadka: „Několik bolestí českého jihu" (I. str. 56), autoreferát F. A. Soukupa o knize „Dítě českého jihovýchodu" (I. str, 146) a podrobná studie J. Dyka „Světáci na Volyňském Podlesí" (III. str. 49), Depopulace vzrůstá, Vídeň a průmyslová centra českého severu pohlcují sta jihočeských dělníků; někteří zůstávají sice po několik měsíců doma, ale větší část roku prožijí v cizině, Z Volyňska na př. odchází ročně téměř půl třetího tisíce osob, takže ve mnohých vesnících zůstává jen 20 až 50% všeho práce schopného obyvatelstva. Tito lidé vydělají podle statistických odhadů p, J. Dyka asi 3 milliony korun — peníz velmi značný, uvážíme-li bídu kraje, ale výdělek se rozplyne a zbývají jen stíny světáctví: odpor к zemědělské práci, někdy i pohrdání rodným krajem, rozvrat poměrů rodinných, divoké hýření v zimních měsících a pohlavní nemoci. A nejen to. Ustavičné stěhování působí, že v lidu se vyvíjí zvláštní tulácká tradice, a neklidná touha po časté změně stává se téměř dědičnou. Tulácká krev žene jihočeského dělníka z domova — je hrozně nestálý a tím ovšem stěžuje snahy po industriali-saci země.

Zbývá „starousedlé" obyvatelstvo: řemeslníci, obchodníci a majitelé drobných — bohužel příliš drobných — selských usedlostí. Jsou exklusivní, nedůvěřiví, zásadní odpůrci všech novot a jejích malicherná konkurenční nevraživost ubíjí často nejpoctivější úsilí o soustředění sil. Průmyslu se mnozí bojí, neboť vidí v něm přirozeného nepřítele, který by záhy vážně ohrožoval jejích privilegovanou vládu v obcích. A tak se nic nemění — jen bída roste. A přece kraj není tak nehostinný, naopak znalci ujišťují, že jsou v něm skryty ještě četné zdroje výživy, ale není zkušených rádců, kteří by na ně upozorňovali, jindy zase chybí svorná součinnost obyvatelstva. Někde ovšem příroda sama nutí к větší hybnosti a vynalézavosti. Ukazuje to na př. článek „Šumavské Podlesí" (I. str. 141), v němž inž. K. Preis zajímavě charakterisuje obyvatelstvo českého jihozápadu od okresu kašpersko-horského к okresu prachatíckému. Drsný pohorský kraj vtiskl svůj ráz i povaze „Podlesáků", Jsou zamlklí, tvrdě bezohlední a přes svou zbožnost naprosto nevybíraví ve volbě prostředků, jen když vedou к cíli. Analysuje stručně náboženské názory lidu, dospívá p, autor к týmž výsledkům jako Holeček v „Našich": Líd je upřímně katolický, ale při tom nevěří slepě, rád se oddává hloubání. Kraj je neúrodný a proto Podlesák nucen bídou, chápe se rozmanitých řemesel — na př. obrábění dřeva, obchoduje s dobytkem atd. Na německé horaly, sklářské dělníky atd., s nimiž se stýkají, dívají se asi tak jako onen pošu-mavský stařík v Macharově básni „Nacionalismus" (Vteřiny.): „Není bujnosti v nás. Sejdem-li se, stýskáme my, stýskají i oni". —■ Bída sdružuje. A je jí jistě hodně v jižních Čechách — vskutku ponurý, skličující obraz.

Kdo se nad ním zamyslí, zapomíná bezděky na svéráznost a národopisnou barvitost, na folkloristické bohatství jihočeského kraje, který přes úsilí četných pracovníků stále ještě není vyčerpán a odměňuje námahu svědomitého sběratele zajímavými, pozoruhodnými nálezy. V „Jih. Kr," jest národopis zastoupen velmi chudě, ačkoliv myslím, že redakci nechybělo zájmu, neboť jíž v I, roč. zavedla oddíl „Národopis", podotýkajíc, že „nová tato hlídka „J. K,", kterou občas