pozemků z Řevnova (okr. Táborský) — některé zajímavé názvy, na př. „v Prodejníkách", „v Houslích" a j. — (Věstník 1912, str. 85.), a na zprávy o svolávání schůzí „právem" (Věstn. 1912, 10, 75). Zmínky zasluhuje životopisný obrázek „Paní Anna Tajrychová", líčící práci této zručné vyšívačky, jejíž vzácné umění opatřovalo Blatsku a šírému okolí fěrtochy, sukně, pleny, rouchy atd. (Věstník 1911, str. 43). Kromě toho přinášejí Zvěsti i Věstník zprávy o museích, přehledy statí v krajinských listech а р., illustr. přílohy (ínterieury musejní) atd.

Celkem tedy hubená žeň — ale což možno vůbec žádati více? Vždyť čteme v článku „Budoucnost musea soběslavského" (Věstník 1912, str. 57), že mnozí považují i museum soběslavské za věc „nepotřebnou a darebnou, neboť nic nenese!" V takové půdě se těžko pracuje a redaktor nesmí býti příliš přísný ve výběru přispěvatelů: musí prostě otískovati, čeho mu poskytuje hrstka přispěvatelů. Tu by pomohla jedině pevná organisace, sdružující roztříštěné síly a s radosfí konstatuji, že tento jedině správný názor proniká i na českém jihu: Kuratorium městského musea v Benešově podalo totiž r. 1911 návrh, aby byl vydáván společný časopis jihočeských museí. K tomu dodává redakce Věstníku (1911, str. 20), že „o organísaci jihočeských museí a časopisu odborném jedná se jíž delší dobu. Bohužel není dosud porozumění. Odborné naše časopisy většinou živoří a mohou jen s velikou obětavostí býti vydávány."

Dojde-lí ku podobnému soustředění, zvýší se snad i úroveň příspěvků.

Jsem přesvědčen, že neúspěch těchto krajinských publikací nutno do jisté míry vysvětlovat! malým zájmem a porozuměním širších vrstev. Ovšem, co se týče jižních Čech, nesmíme zapomínati na tísnivé poměry hmotné, které ochromují každý podnik toho druhu, ale ani v krajích zámožnějších není lépe, jak ukazuje osud dvou časopisů východočeských, totiž Čáslavského Kraje*) a Archívu (Hradeckého Kraje)**), z nichž prvý zanikl nedovršív ani druhého ročníku, druhý pak přestal vycházeti po pěti letech. Všimněme si obsahu obou revui.

Obšírná studie Jar. Mcelského „Lidové zvyky a obyčeje z Čáslavská" (I. str. 40 n.) popisuje obžinky a slavnost „zavěšování věnečku" (srovn. N. V. Č. VIL, str. 133), popis svatby na Čáslavsku z třicátých let XIX. stol. — podle vzpomínek stařičké měšťanky čáslavské — podává článek „Když si náš dědeček babičku bral". (L, str. 54 n.) Zajímavé veršíky, připojované v závěru dopisů, sebral p. J. Valchář ve stati „Doušky lidových dopisů na Ledečsfcu" (L, 25) Dopisovatelé se snaží, aby — pokud možno — každý dopis končil se jinak a jejích vynalézavost často překvapuje. Týž autor zapsal „Drobty z vyřídilky mládeže na Ledečsku a Dolnokralovícku" (IL, 78), rázovitá říkadla, vtipné, trefné odpovědí dětí z těchto krajin „českého Horáčka". O hrách mládeže z jara pojednal p. O. Svoboda (L, 11,). Lexikálně za-