níčkoví", této lidové modifikaci klekánice zapsal prof. J. Mach (III. 51), Shrnul stručně dosavadní literaturu (vzácný, ojedinělý případ v krajinském časopise) a ukazuje na řadě příkladů, že na Rokycan-sku jest toto podání ještě živé.

Vedle stereotypních variantů běžných pověstí vyskytují se některé zajímavé drobností, na př. verse pověsti (z okolí Mýta) o potrestaných tanečnících (II. 7), jež se liší od typů, sestavených Zíbrtem ve spise „Jak se kdy v Čechách tancovalo" (str. 9.). Tam totiž tanečníci jsou zakletí a musí tančití dlouhou dobu, v mýtské versi se propadli do země. Je to patrně zase pokus o výklad místního názvu, neboť místo, kde se podle pověsti propadli, slove „Na tanečnici".

Krolmus (Staroč. pov. I. 595) otiskl pod názvem „Zpěv divých žen" známou píseň „Pijme pivo s bobkem". Domníval jsem se vždy, že onen trochu fantastický titul je pouze výplodem Krolmusovy mythomanie a proto jsem byl velmi překvapen zprávou p. A. Dra-chovského (III. 182), že podle podání na Zbirovsku divé ženy se houpaly na břízách a habrech, zpívajíce „Pijme pivo s bobkem". Pan autor uvádí osobu, jež mu pověst vypravovala (stará hajná) a jest tedy jisto, že podání skutečně v lidu žilo.

Na Rokycansku zapsal p. M. Kozák (III. 201) zprávy o báječné bytosti, zvané „Kunibal". Je to jakási modifikace raráška, od něhož se však liší povahou; zejména trestává ženy, které v sobotu derou peří. Co se názvu týče, upozorňuji na doklad Kottův: „Kunibálek" nebo ,kundíbálek', ,kuňka': váhavý člověk (Bydžovsko). J

Pan M. Kozák srovnal svou sbírku lidových pranostík s Čelakov-ského Mudroslovím a pojal do svého článku (I. 46) jen to, čeho u Čela-kovského nenašel. Rozumí se, že materiál Čelakovského byl neobyčejně rozhojněn sbírkami v Čes. Lidu a v samostatných publikacích národopisných, takže mnohé pranostiky, zapsané p. Kozákem, najdeme na př. v souborném díle dra. K. V. Adámka „Líd na Hlínsku" (str. 27 n.) atd., ale jest jisto, že srovnání s Čelakovským odstranilo aspoň nejběžnější varianty. Týž autor vypsal stručně, jak na Rokycansku zaháněli mraky (IV, 164). Dálo se to zažehnáváním, zvoněním, velikým bičem pastýřským, nebo troubením na troubu, zhotovenou z ulity. Tento obyčej zachoval se i jinde, tak na př, v Čes. Lídu III. (40) byl vyobrazen podobný nástroj, užívaný na Milevsku. Četné jsou příspěvky z lidového lékařství. Přinášejí množství formulí při zaříkávání nemocí (II. 202, III. 113), lidové recepty (II. 35, IV, 193), historické dokumenty o hadačství a kouzlech (III. 137, II. 206), zprávy o fextech (I. 68) a j.

Pozorností zasluhuje článek L. Malého: „Opravy mlejna" (IV. 49). Pan autor otiskl rukopis z konce XVIII, stol., obsahující řadu kouzelných receptů, na př. aby „železo nehřílo", aby „mlejny dobře šly" atd. (Důležité pro mlynářskou terminologii.)