země měly věkové skupiny stejným způsobem obsazeny, ale v tom je právě háček, že tomu tak není a zvláště věkové složení francouzského obyvatelstva liší se velmi nápadně od všech jiných, od anglického, německého atd. (í novozélandského).

Chceme-lí míti o věci jasno — a když čteme takové dalekosáhlé theorie, jsme jistě zvědavi, jak se vlastně všecko to ve skutečnosti má — nezbývá nám nic jiného, nežli prozkoumati francouzskou úmrtnost jednotlivých věkových skupin, při jichž tvoření arci, když nechceme probíratí ročník za ročníkem, musíme počítati s jistou libovůlí, a porovnávati jí s úmrtností téhož věku v jiných státech. Pak teprve budeme moci pronésti úsudek, je-li francouzská úmrtnost vysoká čili nic, je-li větší nebo menší než u národů kulturních ostatních. Až tímto způsobem budeme míti pevnou půdu pod nohama, bude možno po-stoupití dále a pátrati po příčinách výsledku, к němuž jsme dospěli.

Zde jde nám o to, zjistiti, jaká jest francouzská úmrtnost v porovnání s ostatními kulturními státy a zeměmi, z nichž máme příslušné zprávy, a dále jaký jest její vývoj, opětně za srovnání s cizinou.

Určití přesně iimrtnost kterékoli věkové skupiny a také přesnou úmrtnost celkovou, jež by mohla býti podkladem vzájemného srovnávání, není snadno. Jest mnoho okolností, jež znesnadňují dospětí к výsledkům naprosto bezpečným. Známe-lí počet osob určitého věku a počet těch, kteří z nich během jednoho roku zemřeli, udává nám podíl těchto dvou veličin pravděpodobnost úmrtnosti příslušného uzavřeného celku. Avšak takovýchto společenských skupin, jejichžto postupné odumírání bychom mohli pozorovati, nemáme nikde. Rušivě zasahuje do nich stěhování obyvatelstva, jehož pohyb z místa na místo je stále důležitější. Proto konstruují se uměle uzavřené generace obyvatelstva, jejíchž postupné odumírání za současného vyloučení všech proudů stěhovacích se pozoruje rok od roku. Na tomto principu založeny jsou t. zv. tabulky úmrtnosti, jež nám tudíž poskytují přibližně nej správnější obraz úmrtnosti jednotlivých generací v jednotlivých zemích a státech, po případě v jejich částech, zvláště i ve městech (velkoměstech). Obsahují z pravidla pravděpodobnost úmrtnosti, t. j. jaký díl z myšleného celku ročně umírá, dále jaká část zůstala na živu (počet přežívajících) a kolik roků má ještě v průměru jednotlivec naději žití. Pro internacionální srovnávání se hodí nyní nejvíce německé tabulky úmrtnosti (Deutsche Sterblichkeíts-tafeln), jež vydal německý říšský statistický úřad za období 1891 až 1900; pojata jsou do nich totiž i data z jiných států evropských. Při používání jejich nám vadí, že tabulky ty nejsou vypočteny ve všech státech pro stejné časové období, a tento nedostatek cítíme zvláště při naší úvaze. Francouzské tabulky jsou totiž vypočteny pro léta 1898—1903, kdežto v jiných zemích ponejvíce pro desítiletí 1891 až 1900, a tudíž 'za základ své úvahy je vzítí nemůžeme.

Musíme se spokojiti proto t. zv. koěffícienty úmrtnosti, t. j, poměrem počtu osob za určitou dobu v určitém věku zemřelých к obyvatelstvu nacházejícímu se v témž věku, při čemž se přihlíží z pravidla k tomu, aby sčítání lidu, jímž získáváme data o počtu obyvatelstva a jeho stáří, připadala doprostřed oné periody, jejíž úmrtnost zkoumáme. Data, jichž docílíme, nejsou sice tak přesná jako pracně získané číslice úmrtnostních tabulek, ale pro celkovou orientaci a