severským než к Anglii. V období 1896—1905 byl v ní koefíícient úmrtností tohoto věku 0-38%, týž jako v Prusku, kdežto švédský pro léta 1896—1904 dělá 0-42%, anglický a belgický 031%, bavorský tentokrát dokonce jen 029%. Vývoj pak děje se asi týmž způsobem, jak jsme jej poznali v oddíle předcházejícím. Také v tomto věku umírá ve Francii dětí stále méně, jejich úmrtnost rychle klesá, na počátku let padesátých činila 0-83%, kolem roku 1900 jen 0-38%, koncem let osmdesátých zemřelo průměrem ročně 32.819 dětí 5—15 letých, v letech 1901—1905 toliko 23.806.

@--------------

Co všecko to, к čemu jsme dospěli, pozorujíce úmrtnost francouzských dětí ve srovnání s ostatní Evropou, znamená? Podle prof. Kolouška je neštěstím Francie, že starost o doplňování obyvatelstva novými životy ponechává se bedrům nej slabším, nej chudším vrstvám proletariátu. Tím však jakost dorostu klesá, rodí se dítky slabší, vyrůstají v nedostatku a tímto „nedostatkem hmotným i mravním musí toto chudobné potomstvo ještě hynouti." Zatím vidíme, že tahle celá theorie je pouhá fantasie, způsobená tím, že autor dal se svéstí několika všeobecnými ciframi. Máme před sebou zrovna klassi-cký doklad toho, kam vede podobné zacházení se statistikou. Dětská úmrtnost ve Francii není vysoká, nejpříznivější poměry na světě tu sice nejsou, ale přece jen tu umírá poměrně méně dětí než v přemnohých zemích sousedních, méně než v Anglii, Belgií, mnohem méně než v Německu atd., o opozdilých krajích jižní a východní Evropy ani nemluvě. A vedle Kolouškova tvrzení, že se úmrt-nostní poměry ve Francii spíše zhoršily než zlepšily, se vyjímá opravdu krásně silný pokles počtu úmrtí dětí, jak jsme naň v předcházejícím ukázalí. Jest pravda, že ve Švédsku, Norvéžsku, Dánsku, pak ve státech australských, zvláště na Novém Zélandě umírá méně lidí a především tedy méně dětí než ve Francii, což pochází na prvém místě odtud, jak jsme viděli, že úmrtnost (hlavně dětská) počala v nich klesati velmi záhy (ve Švédsku jíž od začátku minulého století), kdežto ve Francii a v ostatních zemích týž proces začal mnohem později. Ale následuje z toho, že francouzský dorost dodává ponejvíce proletariát a švédský nikoli, když onen podléhá více smrti? A odváží se prof. Koloušek souditi totéž o dorostu anglickém, německém atd., když jejich úmrtnost jest ještě větší než francouzského? A kterak s postupným přenecháváním starosti o dorost proletariátu harmonuje I silné zlepšení poměrů, za nichž vyrůstají nové generace? V dětské úmrtnosti francouzské nenalézáme nic výjimečného, také nic nezdravého a celá theorie prof. Kolouška, založená na domnělé výjimečnosti francouzských poměrů, hroutí se sama sebou.

@--------------

Po obšírnějším probrání dětské úmrtnosti francouzské budeme moci o úmrtnosti ostatních věkových skupin mluviti již jen stručně.