str. 181
dostihnouti jen tak snadno zemi, v rvíž — neznámo zatím, za jakých poměrů a z jakých důvodů — začalo se s pečlivou ochranou dítka o 70 roků dříve. A že australské státy mají tak příznivé poměry úmrt-nostní, nebudeme se zvláště diviti, když uvážíme, z jakých krajů přicházeli kolonisté a že vystěhovalci vždycky představují element zdravější a silnější.
Vývoj společnosti pak nikde se neděje skokem a také nelze rár zem převrátit poměry úmrtnostní a ozdravěti obyvatelstvo tak, aby hned se nám objevil co nejmenší počet úmrtí. Stesky prof. Kolouška měly by smyslu, kdyby byl dokázal, že ve všech zemích dohánějí, v čem je skandinávský poloostrov předstihl, ževšudeklesáúmrtnost, jenveFranciine, nebo aspoň nevtémíře,jakojinde. Jenže něco podobného tvrdíti mu nepřišlo na mysl a také toho by ani nedokázal; viděli jsme, že vývoj úmrtnosti zvláště dětské, ale i osob dospělých jest ve Francii docela zdravý, ubývá jí značně, pří nejmenším tak jako v ostatní Evropě cel-
• kově (k místním odchylkám v tom neb onom směru arci nelze pří-hlížeti) a také věk lidský se ve Francii prodlužuje do-celaznatelně. Jestliže podle výpočtů Ballodových*) měl v letech 1890—1892 narozený chlapec naději žiti 416 let, děvče 44-6 let, 51etý chlapec 5L7, 5leté děvče 53-3 let, a jestliže pro léta 1898—1903, tedy ani ne o 10 let později, máme vypočtený průměrný život narozeného hocha na 4535 let, dívky na 48-84 let, 5letého hocha na 53'08, děvčete na 56-54 let atd., pak věru nevím, jak ještě kdo může tvrdíti, že ve Francii jsou zlé poměry úmrtnostní nebo že se dokonce ještě horší,
l A tak vinníkem nepatrného množení národa francouzského není jeho úmrtnost, tím méně jeho „nej-větším a hlavním nepřítelem". Tolik lidí sí láme hlavu francouzským populačním problémem a přece věc jest docela jednoduchá. Francouzská bída podle jedněch a přednost francouzského národa podle mínění jiných — který název je oprávněný, nebudeme zde rozhodo-vatí — záleží v tom, že i spodnívrstvy, ze kterých se doplňují a oživují vedoucí třídy společenské, tedy, chceme-li, proletariát, přijaly téměř vesměs, až na malé výjimky, a to velmi záhy týž systém, který se tak rád ujímá ve vyšších vrstvách společenských, jenž dnes opanoval téměř veskrze města, zvláště velkoměsta a na nějž hynul kdysi Řím, systém dvou dětí, po případě i jednoho, nebo lépe s y-stém malých rodin. Pro Francii není nejhorší, že se dorost dostavuje skoro výhradně z řad proletariátu, jak tvrdí prof. Koloušek, Francii ubíjí — a pokud svět ovládají protivy nacionálni, nemůžeme se tomuto slovu vyhnouti — to, že proletariat jí právě onoho dorostu nedodává, resp. nikoli v míře dostatečné. Ant. Boháč.
*) V jeho Mittlere Lebensdauer atd., str 30.
|
|
