Tyto zprávy a zprávu Richterovu z r. 1600 odbývá p. Salaba znovu argumentem „ex silentío", proneseným již dávno F. Dvorským a appa-rátem opatřeným již od F. v. Kronesa. Ale nehledě к uvedeným jíž zprávám ze XVI. stol., jichž průkaznosti pan Salaba nikterak nevyvrátil, řekl jsem jíž také: „kdyby se důvody „ex silentío" pokládaly za vážné, nemohla by se připustiti ani celá tradice o bílé paní a sladké kaši, neboť ani o této tradicí se současní spisovatelé nezmiňují, a přece je tato tradice historickou hostinou zaručen a." Této okolností pan Opponent pozornosti nevěnoval.

Než p. Salaba konečně je nucen připustiti, „že pověst ta je u Rožmberků jíž před r. 1600 a v 16. stol. známa", ač může „učinití tak teprve pro dobu od r, 1550 a to jen na krátký čas (několik let), v kruzích cizích a německých".3) Quod erat demonstrandum! A netoliko to: on dokonce rád souhlasí s mou konjekturou, že přenesení stalo se z jižního Německa a snad přímo z Bayreuthu. A zdály by se tudíž jeho řádky zbytečnými — kdyby nevyřkl též jedním dechem: „nezbývá mi jiného při nejlepší vůlí: společnost česká jí (t. j. pověstí o věštebné bílé paní) v 16. stol. neznala, ani nej-důvěrnější okolí obou posledních Rožmberků." A dále: „Máme tedy právo uznatí tu pověst pro 16. stol. rodovou, Vítkovců, nebo tradicí lidovou?"

Nechtěje, jak jsem jíž podotkl, rozhodovali o rodovosti oné pověstí, mohu se spíše, trvám, já tázatí: máme právo domnívá ti se, že posádka aneb služebnictvo zámecké, ať už na Hradci, Krumlově či Třeboni, si nevypravovalo v tu dobu (i podle p, Salaby alespoň v 2. polovici XVI. stol.) to, co slyšelo povídati mezi panstvem o bílé pani, že služebná dívka nevypravovala sensační pověru doma svým v českém podzámčí, t. j. mezi lidem? A když si to tam povídali, není-lí to už lidová tradice?

Aby p, Salaba obdržel svůj žádoucí rok 1600, zavádí v úvahy své novou veličinu: „tvoření" pověstí. Po r. 1550 prý se pověst ještě tvořila. Jakého tvoření tu bylo třeba? Pověst je plřece v hlavním typu zcela jednoduchá, neobsahuje více než dvě logické věty, pro jichž spojení stačí dětské associace představ (bílá paní, která nám založila sladkou kaši, je také ta duchová bílá paní, která se zjevuje na zámku). Je těžko předpokládá ti nějaký dlouhý vývoj a je skoro nemožno, aby dvě pověsti tak frapantní a shodné označením zjevu (bílá paní, zakladatelka kaše -j- bílá paní, věštebný duch) jsouce tradovány na týchž místech, záhy nesplynuly. A že se splynutí stalo velmi záhy, potvrdili starci devadesátiletí a století, jichž se Balbin kol. r. 1650 na Jindř. Hradci dotazoval; dovolávali se již svých předků.4) Tomuto záznamu Balbínovu možno důvěřovatí; jest na svou dobu dobrý a nezadá mnoho novodobým zápisům tradičním. Je zas ovšem jen pravděpodobný. Ale proč nevěřiti toliko zprávám pravděpodobným a dávatí přednost. prázdnému „sílentíu"? Ostatně: spisovatelé, jichž „m Ičení" zdá se p. Salaboví tak