náramně vážné, jsou svědky jen pro Rožmberky, nikoli však pro pány z Hradce, A piřece to je Jindřichův Hradec, kde spojení české pověsti s německou se nade vší pochybu udál o,5).

Jistě upřílišněhá jest i domněnka p. Salabova, že Balbin přímo pověst dělal, tak hlavně něžnou pověst o zjevování bílé paní u kolébky malého Petra Voka z Rožmberka. Balbin sám praví, že dověděl se tak od starců. Zas tu není příčiny nevěříti mu. Přes to myslí p. Salaba, že Balbin tím jen vyložil sensačně událost, kterou našel zapsánu v kronice Březanově: chůva Petrova nechtěla setrvati ve službě a paní jí nechtěla proti její vůli zdržovati. Ale jaká je tu zvláštní podobnost mezi touto událostí a onou pověstí? A i kdyby zde nějaká spojitost byla, nedalo by se to vysvětliti na př. tím, že dívka z nějaké poverčivostí nechtěla zůstati ve službě a pak doma u svých byla autorkou pověsti o zjevování bílé paní u kolébky — spíše než Balbin? Opět velmi smělé a ničím neodůvodněné je, spatřuje-lí p. S. v této zprávě Březanově nedochované svědectví* Slavatovo o bílé paní, na něž naráží Balbin. Balbin zaznamenal mnoho pověstí; tradiční studium nalézá parallely, které dokazují, že jích netvořil, nýbrž jen historicky a lokálně bona fíde doplňoval (sr. na př. pověst o bílé paní a pokladu, N. V. VIL, s. 162.); i v této pověstí jsou známé tradiční motivy: ochrana děcka duchem pečlivé nebožky, nalezení pokladu pomocí bílé paní. V zápisu Balbínově jest zínáti český lidový originál i s jeho vulgárnostmi velmi silně. Ostatně již Albert Chanovský 30 let před Balbínem mluví o pokladě, který Petru Vokovi bílá paní ukázala.

V rozboru pověsti chybuje p. Salaba, domnívaje se, že hohen-zollernská bílá paní již před proniknutím do Čech byla ochranný duch rodový. Žádná zpráva německá ze XVI. stol. jí tak nelíčí. Naopak, je to čistě strašidelný zjev (vždyť byla vykládána současnými kronikáři jako duch matky vražednice, sr. N. V. VII. sr. 198,, vždyť v této masce strojily se kurfírstům úklady, tamže s. 208,), vždyť charakter věstebný sám vyvíjí se ve fasí hohenzollern-ské později a všude je tento zjev označován jako „Totenfrau", Míní-li tedy p. Salaba, že přenesení pověsti do Čech dálo se „ za určitými cílý, zdánlivě rodovými a více politickými snad: utvořiti pevnou ligu spřízněných oddaných rodů pod křídly společného jednoho rodového ducha ochranného" (s, 122,), vkládá do této okolnosti více než v ní mohlo býti. Ušlo mu zajímavé faktum, že teprve na české půdě ve spojení s domácí tradicí vytvořen byl typ ochranné pramatere rodu (sr. N. V. VIL, s, 209.).

Konečně dlužno říci, co je „punctum saliens" rozdílného p. Salabova a mého pojetí: to, že p. Salaba se stále pokouší o určité vročení příchodu německé bílé paní, jak to znovu činí na s. 122. v „genealogii bílé paní" sub II. Nepokládám to sice za nemožné, ale přece, poněvadž je to nezajištěno, za zbytečné. Jsemť právě toho