mínění, že možno zde mluviti jen „všeobecně a neurčitě", což mí p. Salaba neprávem vytýká.

Lépe tedy jest si představovatí vývoj pověstio bílé paní Vítkovců takto:

1. Bílá paní Hohenzollernů jihoněmeckých: jest to strašidelný zjev, bez pokoje bloudící duše, zjevuje se před smrtí aneb i po smrtí členů rodu, „T o t e n f r a u" (doklady od r. 1486) ,3)

2. Vniká skrze kruhy šlechtické v XVI. stol. do Čech kVít-k o v c ů m (nejisto jest, zda dřív k Rožmberkům či к pánům z Hradce, neví se také, kdy určitě), z kruhů zámeckých šíří se mezí lid. Na J in d ř i c h o h r a d e c k u střetne se se starší českou historickou pověstí lidovou o dobrotivé bílé paní, zakladatelce sladké kaše; věštebný charakter pověsti hohenzollernské applikuje se na českou pověst: bílá paní sladké kaše stává se ochranným duchem ponenáhlu všech Vítkovců. Vytvoření typického symbolu rodového. (To potvrzuje a íllustruje výborně Balbínův výslech starců.)

3. Takto v podstatě změněná a vlastně nová pověst vrací se hlavně až v XVII. stol. od lidu v kruhy vzdělané a šlechtické; zmocňují se jí jesuité, zaznamenávají a pokoušejí se o výklad (na př. Chanovský). V druhé třetině XVII. stol. splete Balbin tradicí (kterou zaznamená) ve svém „historickém" výkladě s Perchtou z Rožmberka; takto sensačně vypravená pověst šíří se opět literární cestou za hraníce, kde narazí na pokračování pověstí hohenzollernské a její „výklady" (sr. N. V. VVI., s. 157., 196.) a částečně je přetvoru je. F. Wollman.

AugustvonLöwis of Menar: Der Held im deutschen und russischen Märchen. Verlegt bei Eugen Diederichs. Jena 1912. Str. 140.

Spisovatel měl v knize své mimo speciálnější úkol, srovnávati ruskou pohádku s německou, na zřeteli všeobecnější cíl, líčití všecky momenty, určující vývoj postavy hrdinské, stanovití typické tahy a ovšem také zaznamenávati dle možnosti všecky odchylky. Jeho kniha měla býti příspěvkem ke stilístice pohádky. Mnohé motivy, ve kterých etnologové, zvláště angličtí, [spatřovali přežitky dávných, namnoze předhistoríckých představ, názorů a obyčejů, jako v tom, že nejmladší bratr bývá hlavním rekem, mívá převahu nad staršími bratry, shledával výraz epického stilistického zákona, který klade těžiště do poslední z celé řady postav (str. 11); ani z toho, že nejmladší bývá zván popeluchem, popelkou, nečiní zvláštních vývodů, těmi jmény prý pouze charakterisován smutný osud opovrhovaného nej mladšího dítěte (str, 17., 19.); že bývá nejmladší líčen jako hloupý, jest prý