@S@
manov 274), Vítr, Mráz (Nowosielski I, 271, Kolberg Pokucie IV, 100), vrus. též Studenec vedle Moroz (Afanasjev3 I, 169) mívá ještě epítheton Treskun (Afanasjev3 II, 57, nazván též Cho-lobzda „snihom na dvir chožu" Čubinskij II, 265). Porůznu vystupují i zvířecí jména Moucha, Jestřáb (Nowosielski I, 271), Ly-syja Mucha*) (Romanov VI, 261). Ostatně nebývají vždy tito siláci označováni zvláštními jmény, na př. u Ončukova 215, 265. Jména taková, zvláště jako Vernigora, Vernidub, Lomiželězo a pod. nejsou zajisté obmezena na ruské pohádky, než naskytují se též v polských a slovenských, ba ani jihoslovanské, zvláště srbské pohádky nejsou jích prosty. Ale v rámci referátu nemůžeme se o věcí dále šířiti.
Vracímu se ke knize p. Aug. v. Löwis. Na konci své studie (str. 125) shrnul výsledky a podal tu všeobecnou charakteristiku pohádek německých a ruských. Vytknul tu též důležitost poznati dojem vypravovaných povídek na poslucháčstvo. Škoda, že spis. nepoznal některé zápisy malorus. pohádek ve sbírkách, vytištěných v Ethnograf. Zbírnyku, kde byly poznámky a výkřiky posluchačů pečlivě zaznamenávány. S celkovou charakteristikou možno více méně souhlasiti, ale v jednotlivostech zajisté novější, podrobnější šetření leccos opraví.
J. Polívka.
*
Louis Maeterlinck. Péchés primitifs. (Art et folklore.) Paris. Mercure de France. 1912. Za 3 fr. 50, 0
Jak vyplývá z předmluvy a z počátku druhé části knihy, auktor chce vlastně studovati, jakých hříchů se dopouštívali staří Belgové a Belgičané, prapředci a předkové dnešních franko-germánských obyvatelů země. Čekali bychom tedy patrně příspěvek ke kulturní historií belgické a to nejprve kus o keltských obyvatelích a pak totéž líčení od doby, kdy valonské a flámské kraje se ethnicky odlišily od svých zemí mateřských, tedy zvláště od stol. XIV,, vzniku to flámskeho umění realistního. Ale jako, což samozřejmo, titul knihy nevyjadřuje nijak jejího obsahu, tak ani vnitřní uspořádání neodpovídá tomu, co si auktor předmětem práce vytkl. Kniha rozpadá se ve čtyři částí. V první (Le Démon et l'Enfer) se připomínají z dokladů nejroz-manitějších, ale také, bohužel, z končin daleko přes hranice pramenů, na něž se má kniha soustřeďovati, představy lidové o pekle a jeho obyvatelích a pisatel tu na př. hlubokomyslně vytýká lidové a básnické představivosti použití střelného prachu к účelům pekelným a nešetří této naivní výtky ani velkého Miltona (82); v druhé části (Péchés primitifs) málo zvíme o starých Belgech, ale za to více o germánských vládcích a zvláště vládkyních staroburgundských, o některých Meroveovcích a prvních Karlovcích a jiných věcech, které k thematu nehledí (srv. na př. též str. 126); je-li nadepsána třetí část Le Péché au moyen áge, jsme stejně překvapeni, jako v předcházejícím oddíle, kde do líčení o Karlovcích zapadl sv. Bernard a básník Villon, neboť středověkem jsou aktorovi teprve stol. XIII. a XIV.; část čtvrtá nevzdálila se sice půdě a zemi, kde auktor chtěl prodlít svým čerpáním
1) Některá tato jména: Větr, Golod, Gomik, Gorjan, Dubina, Dubovik, Moroz, Mucha, Skorochod, Usač, Jastreb, byla v Rusku XV.—XVII. st. hojně rozšířena, jak 'svědčí Tupikova Slovník staroruských vlastních jmen.
