látky, ale za to tím více věcí, neboť většinu jí vyplňují vzpomínky na výstřednosti členů rodu burgundského, který také ve stol. XV. vyhynul v přímé linii; a poslední oddíl, jako by chtěl dovršiti tuto ne-úměrnost a nekritíčnost knihy, líčí totéž hlavně o španělské linii habsburské (Le Péché sous le rěgne de Charles Quint).

Ale vada knihy není jen v tom, že nesoustřeďuje se jasně к určitému předmětu, její nekritíčnost je hlubší. Chce-li M. mluviti o „hříchu", staví se v pojetí jeho na stanoviště církevní? Není to dosti jasné, ale zdá se druhdy tak; to ovšem není kritické stanoviště historické. Ale ať už pisatel pozoruje s kteréhokoliv stanoviště lidské chyby a neřesti, má na ně hleděti kriticky a toho nečiní, staví-li prostě, bez průvodu kritických a hodnotících poznámek, vedle sebe jako rovnocenné doklady — groteskní a satirické projevy umělecké, často výlevy to překypující fantasie a vervy, i výstrahy a napomínání mravo-kárcův, kteří časem vidí černěji svoji dobu u srovnání s jinými, konečně i symbolísované „hříchy" (jako z Romanu de Renart), neboť tu druhdy neběží ani o hříchy skutečné (srvn. na př. též str. 154, 172-3) atp. Leč nebylo-li vůbec jeho úmyslem historicky hodnotití, nýbrž jen snésti materiál z umění a národopisu, tomu, jak vidno, rovněž nevyhověl, neboť podává látku, která leží často úplně mimo jeho rámec, a nespořádal jí přehledně.

Nebude tedy třeba, aby referent vytýkal všechny jednotlivostí; postačí ukázati na typické. Auktor nedbá ínformovati se o významech (hancette 171); asi nepřesně přepisuje texty (316), nepočítajíc chyby, patrně tiskové (323); ba není druhdy ani informován o věcech: domnívá se na př, o danse macabre (macabré[e] ?) na klášterním hřbitově aux Innocents v Paříži, že prý tam byl „dansée par des vi-vants dans le cimetiěre des Innocents á Paris, digne théatre ďun si lugubre spectacle" (216), kdežto má mluviti o nástěnných malbách tance smrti tamže, které jsou známy od r, 1425 a daly podnět různým výtvorům literárním, také představením dramatickým, o nichž opět M, myslí, že byly tancovány, ač cituje jasné znění z Comptes de Bour-gogne: „certaín jeu, histoire et moralitě sur le fait de la danse macabre" (217) a ač se mohl o tom poučíti ať z Malových dějin uměni (nebo jeho článku v Rdd.M. 1906, 658) a měl si i všimnout Doutre-ponta vůbec (La litt. fr. ä la cour des ducs de Borgogne. 1909) atp.

Připomeneme-li, že i slohově je kniha rozplývavá, nevýrazná a monotonni (M. nenalézá druhdy ani přiléhavého významu na př. fem-mes outragées, 127) pochopíme to snadno, uvážíme-li, že hromadí citáty nedbaje, jsou-li a na kolik jasným příspěvkem či dokladem (mluví tak na př. o hříších Flámův, ale nevidíš, v čem a jaké jsou, tím méně nějaké jich rysy charakteristické, 96, nebo vypočítávaje portály se satanem usilujícím sklonití vážky ctnosti na svůj prospěch, neříká z které doby jsou, 87, atp.), takže druhdy celé partie působí dojmem bezbarvé snůšky takových loci communes o neřestech.

Jsme snad tedy oprávněni říci: kniha nekritická a nehistorického podání, v níž národopisec málo kdy asi bude hledati, neboť něco nového materiálu, který není, tušíme, věcně zvláštním novem, tone v ostatku věcí známých bez jakéhokoliv systematického uspořádání tu podaných. Svědčí tomu i četné illustrace, z nichž některé jsou sice