str. 196
důležité pro každého, kdo se obírá studiem srbsko-chrvatské lidové epiky. Dále čteme zprávy, pokud epické písně se ještě zpívají v chrvatském Přímoří a v Lice: udržely se vlastně pouze v kraji mezi Plitvickými jezery a bosenskou hranicí. Důležité jest nač poukazuje Můrko, že v dosti značném kraji se recitace epických písní provází na dvoustrunném hudebním nástroji; ten se připisuje Buněvcům, katolickým to Chrvatům na Velebitu a v Přímoří od Nového na jih, kdežto srbské gusle mívají jednu strunu. Nejdůležitější z rozpravy Murkovy jest 4. kap,, obsahující řadu nových a vysoce zajímavých zpráv o mohamedánskych pěvcích v Bosně. Rozeznává této mohamedánske lidové epiky dva druhy: jeden užíván jest v severozápadní Bosně, tak řečené Krajině, druhý v jihozápadní Bosně a v Hercegovině, liší se obsahem i způsobem přednesu; tyto jsou bližší písním katolíků a pravoslavných v Hercegovině a v Dalmácii, namnoze na způsob ballad a kratší, provázejí se na jednostrunných guslích, kdežto ony na dvoustrunné tambure. Můrko dále podává podrobné zprávy o jednotlivých pěvcích a jich sídlech, jich občanském zaměstnání a povolání (mezi nimi jest i několik begů a jeden hodža), o učitelích těchto pěvců, jich povolání, o přednášení písní, o nástroji, na kterém recitace se doprovází, o obecenstvu naslouchajícím pěvcům. Důležitá jest tu poznámka, že každý beg, aga měl svého stálého pěvce, který měl povinnost baviti jeho bojovníky, provázel ho na výpravách, z jehož repertoiru si vo-líval písně a jiní aspoň vydržovali pěvce ve svém domě po delší dobu v zimě, po dobu postu a j. Pěvecké umění silně upadá, ale nikoliv zájem na epických písních: pěvci odmlčují se, vymírají za nových hospodářských poměrů, a jich místo zaujaly tištěné sbírky, ze kterých se také ve veřejných místnostech předčítá, ale více nezpívá. Šíří se pak velmi silnou měrou bez ohledu na náboženské písně drobné písničky milostné a žertovné z chrvatských a srbských krajů zasávských, ba již gramofon činí pěvcům konkurenci.
Některé nové zprávy dostáváme od prof. Murka ještě o pravoslavných a katolických pěvcích; třeba vytknouti, že i tito pěvci zpívají již převážnou měrou podle tištěných sbírek, V posledním oddíle (str. 42) podány právy o epické poesii a jejích pěvcích — jsou to namnoze též ženy — v severní Dalmácii, a konstatuje se rovněž úpadek její. jpa.
@-----------------------
Franz Tyrolie r: Die Fabel von dem Mann und dem Vogel in ihrer Verbreitung in der Weltliteratur. (Literarhistorische Forschungen LI.) Berlin 1912 str. XII + 328.
S nesmírnou důkladností sledována tu bajka, která spolu s překladem Dějů Římských přišla také k nám (vyd. J. V. Novák, str. 81, č. 61 „O slavíku a střelci": slavík udělil ptáčníkovi tři rady a když byl puštěn na svobodu, posmíval se mu, že měl drahokam v těle). Z německé Steinhöwelovy sbírky přeložil tuto bajku ještě v pol. 16. stol. Albín (vyd. Ant. Truhlář Ezopovy fabule 247 č. 6 „O ptáčníku а о ptáku"); otištěno ještě v Olomouckém vydání r. 1584,
V předeslaném úvodě podán přehled dosavadní literatury, pak ve třech záhlavích rozebrány tři hlavní redakce této bajky a sice zpracování zakládající se na textu sborníku Disciplína Clericalis, zpracování vzešlá z řeckého románu „Barlaam a Joasaf", parabola v orientálních versích toho románu a ve zvláštních zpracováních odtud vzešlých. Spisovatel má za to, že parabola řeckého románu „Barlaam a Joasaf" není „pratvar" této povídky (str. 114), jakož vůbec řecký Barlaam není originálem, parabola jest starší, než řečený román (str. 115), a jest celá řada zvláštních orientálních versí. O tomto uvažuje ve 4. kap. uvádí některé podobné bajky indické, ale míní, že tu byla zpracována za didaktickým účelem řecká bajka Babriova o staré lišce, která obelstila vlka, slíbivši že mu poví tři pravdy.
V dodatku otištěny jsou úplně všecky texty, západoevropské a orientální, počtem 74, které tuto bajku vypravují. Knize přiložen „rodokmen" znázorňující souvislost různých versí prozkoumané bajky.
@-----------------
Dr. Joh. Prinz: A Tale of a Prioress and her three Wooers. Text mit Einleitung, Gleichzeitig ein Beitrag zur Literargeschichte der Wanderstoffe. (Literarhistorische Forschungen XLVII.) Berlin 1911, str. 195.
Jest to asi ke sklonku 15. stol. provedené zpracování látky, jak se dívka zbavila dotěrných ctitelů: první lehne si do rubáše zahalen na máry v kapli u lesa, druhý, povoláním kněz, má čisti mši nad domnělým nebožtíkem a pohřbíti ho, třetí, kupec, jde jako čert ke kapli a oba vystraší. Spisovatel sleduje tuto látku
