Česká dětská počitadla lidová a jich obdoby v lidové tradici Němcův a Polákův.

Na krásu těchto na pohled nicotných, leckdy nesrozumitelných, za to však svou naivností a svěží poesií okouzlujících plodů dětského věku poukázal už Herder ve svém spise „Über deutsche Art und Kunst 1773": „Mein Gott! — praví tu — wie trocken und dürre stellen sich doch manche Leute die Seele eines Kindes vor! Und was für ein großes treffliches Ideal wäre mir dasselbe, wenn ich mich je in Liedern dieser Art versuchte! Eine ganze jugendliche kindliche Seele zu füllen, Gesänge in sie zu legen, die, meistens die einzigen, lebenslang in ihnen bleiben,., welch ein Zweck, welch ein Werk!"

A náš Neruda krásně pověděl:

Písně a veršíky dětské souvisejí úzce s písněmi lidovými, S nimi vyrůstají ze stejné půdy, s nimi mají stejný ráz — ráz nestrojenosti, přirozenosti, samorostlosti. Co charakterisuje píseň lidovou, to jest charakteristické také pro písně a verše dětaké. Na prvním místě jest to naprostá anonymita skladatele. Úzkou souvislost těchto popěvků s dětským životem zdůraznili již učenci, tak H, Steinthal v Ztschr, für Völkerpsychologie XL 30.: „Solche Lieder (Volkslieder) macht ja niemand, solche Lieder weiß ja jeder" a Dunger v „Kinderlieder und Kinderspiele aus dem Vogtlande" slovy: „Sie (Volks-Kinderlieder) stammen aus dem Kinderleben". — Tu právě jeví se patrně ta blízká příbuznost mezi písní lidovou a lidovou poesií dětskou.

Každá píseň má zajisté svého skladatele, ale tito skladatelé jsou jen zástupci národa, tlumočníci jeho dojmů a citů, Podaří-li se jim opravdu šťastné udeřiti na strunu národní, uchopí se brzy melodie i slov jejich jiní, podle potřeby a vkusu svého je pozměňujíce a s místa na místo je šíříce, O původního skladatele zatím nikdo se nestará, ten ustupuje stále do pozadí, až konečně upadne do zapomenutí úplného. Avšak jeho produkt, třebaže pozměněn, žije v lidu dále — stal se jeho majetkem. Stejnou cestou vývoje berou se písně a verše dětské, I ony staly se společným majetkem a dědictvím zase dětského světa, přenášejí se ústní tradicí s pokolení na pokolení, časem a místem tu větším tu menším obměnám jsouce podrobovány. Tím se stalo, že mnohá z říkadel dětských kolují po celé oblasti českého národa v nejpestřejších variantech, ač založena jsou na jednom společném tematu. Toto obměňování jest druhým charakteristickým znakem lidové písně a lidové poesie dětské.

Jako při písni národní zapomnělo se i tuto na původní skladatele docela. Jenom povšechně můžeme o nich mluviti. V první řadě byly jimi jistě matky, leccos vytvořily bystré opatrovnice dětí, jiné pochodí snad od otců, vychovatelů (učitelů) а p. a konečně mnohé sbásnily si dozajista anebo přebásnily děti samy.