Hosasisa.

Zajímavý člověk. Jedna z typických figurek venkova, které ■— jako lidová píseň — zvolna, ale jistě vymírají. Už jen pořádku je nalézáme. Dobré lidi, kteří nikomu neublíží, ale kteří právem nedají si také nic líbit. Poněvadž cítí v sobě lidskost a mají smysl pro spravedlnost.

I Hosasisa je takový. Býval obecním policajtem. Usedlá, ramenatá postava, trochu schýlená do předu, usměvavý, s černými brejlemi na očích a vždy slušně oděný. Činí dojem spíše intelligentního venkovana. A o nic horší není duševním svým obzorem. Dovede mluviti o věcech, kterých bychom se od něho nejméně nadáli. Je znáti, jak kráčí, pokud lze, s duchem času. Z té příčiny je pro nás už jen — opožděný květ. Není totiž z těch typů, které beze změny žijí celý život v tradicích svých dávných předků, chovajíce v srdci i v duši všecko, jako oko v hlavě,, co od nich zdědili: návyky, zvyky, kulturu —■ píseň. Je více prohlédavý, všímá si svého okolí. Ale — je přece figurka! Nebudiž к jeho necti učiněna též zmínka, že nežije už dávno se ženou. Je bezmála sedmdesátník, jenž trpí „zaduchem" a očním neduhem — proto nosí černé brejle — jenž však ví ze zkušenosti, že:

Vzpomínám ho jako jednoho z posledních záblesků svérázného života , .. Máme i těchto si všímati, nemáme ani kolem opožděných květů slepě choditi.

* * *

Žijeme v době písňového paběrkování. Kdo může za to? Chutné a zdravé však bývají paběrky ovoce přírodního. Ba vzácné ve volné přírodě — na podzim! A tak i paběrky písňové. Těšíme se též z nich,

Hosasisa má jich zásobu, Z dob svého mládí pamatuje si tolik písní, že jim není takřka konce, když začne zpívat. Je radost ho po-slouchati, třebas není „zpěvákem". Jako by je z rukávu sypal. Ovšem, ne vždy! kdykoliv by komu napadlo. Jen v dobré náladě, nenucené, jako všichni zpěváci lidoví.

Poznal jsem od něho řadu písní. Různé ovšem kvality. Mezí nimi i písně zvláštního půvabu, více citového, než hudebního. Uvádím z nich jednu, tu, již nosí Hosasisa v srdci: