Ostatní z jeho písní najdou jinde své místo. Zde chci ještě jen podotknouti, že ani lidoví zpěváci nejsou už v té vážností, jako bývali kdysi. Umí-li některý zazpívat, je dobrý jen dělat náladu jiným. Tenkráte je vážený i vzácný. Ale jinak? Nestojí svět o něho, odbývá ho almužnou, jak žebráka . ,. Třebas, že před chvíli podivoval se jeho krásným písním. To je už běh života. Přirozený?

Umí-li někdo zpívat, nemůže ovšem žádati výsad zvláštních. Za písničky lidové se neplatí. Ty se zpívají jen pro zábavu. Ale kam spěje lidové umění, když moderna, nový svět, ho vlastně znesvěcuje? Vtírá se člověku znovu a znovu tatc otázka.

Paul S é bil lot: Le Folk-Lore. Littérature orale et Ethnographie traditionelle, Paris, Ó, Doin et Fils, 1913, str, 393.

Znamenitý francouzský učenec chtěl touto svou knihou podati badatelům jakousi příručku, jakéhosi vůdce a rádce, jaký, praví spisovatel ve své předmluvě, se mu zdál býti užitečným a příjemným, když přes třicet let téměř výhradně posvětil těmto studiím. Velká tato práce, jež vyvrcholila v monumentálním čtyřsvážkovém díle „Le Folk-Lore de France", o kterém bylo svého času v tomto Věstníku promluveno (III., 174) jest zárukou, že v knížce jeho dostáváme skutečně milého a bezpečného vůdce po další vědecké práci ve všech odvětvích lidovědy.

V úvodní kapitole definuje spisovatel termín „folk-lore" a obhajuje jej proti různým výtkám, které se mu činily. Tuto vědu důvodně můžeme zváíi lidovědu, neboť náš termin znamená stejně, jako anglický a nyní málem mezinárodní silovO', souhrn všeho, co lid ví, souhrn všeho lidového vědění a zároveň také vědu o lidu v témž rozsahu, jako anglický termin.

Jak. již z nadpisu knihy viděti, dělí Sébillot „folk-lore" ve dvě hlavní odvětví: 1. ústní slovesnosť, 2, tradicionální národopis. Rozsah a obsah první části netřeba blíže stanovití, neboť jest zcela jasný. Roz-