sah a obsah druhé části jest třeba blíže stanovití. Zajisté nejsou jasné její hranice vůči vlastnímu národopisu (ľéthnographie propremení dite") a antropologii nesomatické. Podle mínění P. Sébillotova spadá do rozsahu této vědy všecko působení života lidského, souvisící s věrskými názory, které nejsou u vzdělaných národů více připouštěny od organisováných náboženství — církví, jež jsou vskutku přežitky, ve kterých se projevují zaklínání, čarování a celá ta řada zvláštních í

dějů nepochopitelných pro lidstvo vzdělané, provázejících primitivní kulty. Tak na příklad tetování, pokud se provádí jako příznak jistého kmene, patří do čistého národopisu, ale pokud to jest totem vykládaný pověstmi, pokud jest provázeno čárami a kouzly, náleží do „folklore".

V 1. částí (str. 15—68) promluveno více méně stručně o povídkách a pověstech, o písních, hádankách, příslovích a říkadlech; nejpodrobněji promluveno o povídkách, a tu prokázaly se zřejmě velké zkušenosti horlivého sběratele a vydavatele francouzských pohádek. Za to velmi slabá a příliš stručná jest kapitolka o písních (str. 42 až 51); o výpravných písních, o lidové epice nebylo slovíčka promluveno, odpadly všecky závažné otázky s touto poesií souvisící. Čteme na příklad zarážející větu: „Dans la plupart de cas, il est malaisé de savoir á quelle époque a pris naissance telle ou telle chanson, dont les variantes se retrouvent d'un bout ä ľautre d'un grand pays, avec des formes dialectales variées, et qui parfois en ont franchi la frontiěre linguistique. Les tentatives faites pour détermíner le lieu d'origine et la date de la composition n'ont abouti le plus souvent qu' ä des probabilítés." Při pohádkách pominul spisovatel úplně mlče- j

ním různé teorie, o jich původu, jediné že poukázal na zachované v nich přežitky z dob předhístorických, jinak se obmezil na jich charakteristiku, jakožto vypravovatelů a obecenstva, na dobu vypravování a pod.

Nepoměrně větší část knihy zaujímá „Ľéthnographie tradionelle". Rozdělena jest pak ve tři knihy: 1. Fysický svět — země, vodstvo, nebesa, květena (str. 69—147), 2. svět oživený — zvířena, stvoření člověka, narození, dětství a jinošství, láska a sňatek, nemoci a smrt (str. 148—271), 3. „Sociologie ethnographique" —■ obživa, stavba a řemesla, styky mezi lidmi, estetika a umění lidové, zábavy (str. 273— 351). —

Tu všude zpracován jest ohromný materiál. V příslušných kapitolách sestaveny tradice, pověry, obyčeje atd. různých národů evropských a mimoevropských, se zvláštní oblibou zaznamenávány tradice, pověry, zvyky nejrůznějších národů polocívilisovaných a divokých ze všech částí zeměkoule, a různé tyto výpisky a poznámky spisovány bez nějakého přesnějšího plánu, bez soustavy zeměpisné, tak jak jest to téměř všeobecně obvyklé v národopisné a antropologické literatuře západoevropské. Byly sestavovány, aniž by se byl činil pokus ukazovati nějakou aspoň vnitřní souvislost nejrůznějších tradic. Místy také zapisovány tradice slovanských národů, vesměs na základě francouzských děl. Při takovém kaleidoskopíckém sestavování a skládání ne j rozmanitějších výpisků přihazují se snadno až komická nedopatření, pochopitelná ovšem při nedostatečné znalosti jazyků. Tak na př. čteme na str. 219 „En Bohéme et en Moravie des fées des