sy", t. j. okresy G ansko, Wejherowo, okres pucký, Kartouzy, okres košcierzynský, část okresu człuchowskeho a chojníckého a posléze dva okresy provincie pomořské: Bytów a Lęborg. Úhrnný počet Kašubů nepřevyšuje 140.000 hlav. Zatím na jevišítě dějinné vystoupili Pomořané s územím mnohem větším, usilujíce o konsolidaci politickou a národní, Z výprav Karla Velikého proti západním Slovanům poznáváme Lutice na levém břehu Odry jako kmen s organisací hierarchicko-kněžskou se střediskem v Retře. Ve stol, XI. a XII. povstává na Rujáně říše krále a kněze Kraka, jenž své panství rozšířil i na sousední kmeny německé. Současně tvoří se kolem Gdańska — jako středu — silné knížectví pomořské. Avšak díla těchto mocných představitelů kmene pomořského nepretrvala věků. Panství Krakovo vyvrátili Dánové a veliká socha Svantovítova, jež vzplála v Arkoně, byla pohřební pochodní západního Pomořanska. Pomoří gdanské přešlo v dobrovolnou unii s Polskem. Bohužel — Polska nesplnila své povinnosti chrániti Pomořansko, jehož se zmocnil Řád křižácký. Otázka kašubsko-pomořská přestala exístovati pro Polsko. Když pak po porážce grunwaldské Kašubové přešli jako autonomní celek ve svazek s říší polskou, tvořili jen uspanou massu národopisnou, neprobuzenou ani hnutím reformačním. Přechod pod vládu pruskou r. 1772 nevyvolal právě tak žádné reakce jako pozdější hnutí revoluční v Polsce.

Teprve Mrongowius vyvolal svými pracemi zájem o prozkoumání jazyka kašubského, ačkoliv on sám soudil, že „jazyk kašubský jest jen nářečím jazyka polského". Téhož mínění byl též i známý ruský slavista Preis, nazývaje jazyk kašubský „ratolestí dialektů Lechitů". Nejinak soudil Hilferding. Theorii o zvláštním národě kašubském vyslovil teprve Cejnova, ale neudržela se a hnutí mladokašubské, vzniklé v posledních desítiletích, přijalo heslo Derdowského „Nima Kaszub bez Poloni!" Známý znalec dějinného rozvoje národnostních poměrů v západním Prusku dr. Wojciech К ę t r z y ń s ki napsal „Nieco o K a szubach ze stanowiskahistorycznego" a ve svých názorech liší se od většiny badatelů. Podle jeho mínění není správné označovati názvem Kašubů vesnické obyvatelstvo, sídlící v gdaňském Pomořansku. V gdaňském vládním archívu nenajdeme názvu „Kašubové". Název ten počal se šířiti teprve po pruském záboru a vláda pruská přijala jej, poněvadž podporoval její snahy vyvolati spory mezi šlechtou, intellígencí a obyvatelstvem vesnickým. Líd považoval se vždy a byl také považován za polský. Svědčí o tom listiny Řádu křižáckého, které znají toliko polské vesnice a Řád jistě dobře věděl, nad kým panoval. Nejlepším dokladem jest tento fakt: koncem XVI. a počátkem XVII, stol, byl mezi rody Włodku a Witků spor o zemské statky a akta sporu jsou ve vládním archivu ve Štětině, R. 1605 osvědčuje Włodek, „dass sein Vater ein einfältiger, schlichter Mann gewest, dazu polnische Zung und kein deutsches Wort verstehen können" ,.. Také synové jeho a jejich protivník umělí jen polsky, neboť r. 1619 vyznávají: „So wir der polnischen Zungen — und der deutschen Sprache nit — erfahren" . . . Máme zde svědectví, z úst tamějších lidí, že svůj jazyk považovali za polský a sebe za Poláky a ne za Kašuby. Že jazyk kašubský byl toliko nářečím jazyka polského, dosvědčuje kněz Hacken ze Słupska,