str. 2
nástrojů oráčích, označených názvy radlo, stsl. ralo, oralo, — pluh, — socha a kuka. Z nich rádlo a kuku měli Slované najisto už před počátkem historie a brzy po tom slyšíme o pluhu a soše, o této ovšem ne již v podobě pouhé primitivní zahnuté větve, nýbrž v podobě odrůdy plužní.
Jaký je nyní poměr historický a věcný těchto nástrojů a jejich názvů? Co znamenaly? Co je starší a původní, co pozdější? Co jest domácí, slovanské a co odjinud přejaté? Otázky tyto tvoří úhrnem jeden z největších problémů v dějinách staré slovanské kultury, problému, na nějž dosud nebylo plně a přesně odpověděno. Vývoj a zejména vznik slovanského pluhu čeká dosud svého pracovníka, a co zde dále povíme, jest zatím jen příspěvek k jeho řešení.
Prvním základem oracího přístroje byla zajisté u Slovanů jako jinde pouhá silná větev nebo silný kmen s krátkou, odbočující a na konci zašpičatělou odnoží, který, byl-li na rovném konci tažen buď spojenýma rukama několika lidí nebo silnějším kusem dobytka, rozrýval druhým, v ostrý hák končícím, půdu. Původního slovanského výrazu pro tento nástroj neznáme, ale zdá se, že jej zprvu prostě nazývali p evň, stsl. рьпь. Tak aspoň říkají dosud primitivnímu radlu v Morači na Černé hoře.2) Také srbská кука etymologickým i zachovaným významem značila cosi podobného, nástroj zahnutý, jímž se kamenitá a kořenovitá půda čistila.3)' Ale přenesení výrazů těch na počátky pluhu je nejisté. Jisto jest jen, že první nám známý nástroj, který skutečně a výhradně sloužil k orání, a který k účelnému rozrývaní půdy byl vzadu opatřen držadlem, jímž byl veden a zároveň přiměřeně vtlačován do půdy, — všechno ovšem silou ruky lidské — zván byl u Slovanů názvem utvořeným od výše uvedeného idevr. kořene arl- a ze slovesa orat i, totiž názvem oralo, ralo, vzniklým z původního *ortlo.4) To je první prokázaný slovanský nástroj orací i nejstarší jeho pojmenování. Názvy peň, socha, kuka lze pro předchozí, ještě primitivnější stupeň pouze hypothesovati.
Ze výraz oralo a ralo je nejstarším označením a nástroj takto pojmenovaný nejstarší formou slovanského skutečného nářadí oracího, vidíme z těchto důvodů:
2) Rovin ski j Черногорш, II., 1, 585. Ostatně i v jednom ruském textu XIII. stol. objevuje se пьнь ve významu nějakého nářadí hospodářského, radla nebo úlu. Srv. Srezněvskij, Мат. I., 1255, II., 1760.
3) Karadžič Lex. s. v. V stb. zachován výraz jen ve složenině kukonos"E> (Srezněvskij Мат. s. v.) — kosonosý, zato je dosud v bulh. кука — plužní hák, srb. кука, кукара, slovin. k o ku ľa, luž. koku la v témž smyslu; г. кука je klika, pěsť, a v češtině máme aspoň deminutiva k u č n i c e, dial. kučnica, kučovnica — druh těžké motyky, a mor. kučovati — les mýtiti, kučovina — kopanina (Jung-m a n n, SI. s. v., Bartoš, Dial. sl. s. v.). K těmto slovanským výrazům srv. i lit. kúkis — motyka, ir. cuar — ohnutý a stind. kucáti, kôcayati — ohýbá se (ßerneker EW., ]., 639, M i k 1 o s i c h EW., 146 . Srb. кук znáči pánevní kost (K a-r a d ž i č s. v.). Jako u sochy, také zde přešel místy termin kuka na držadlo zadní (v Hercegovině).
4) Ostatně R. Meringer (Idg. F., XVII., 121) a po něm J. J a n k o (O stycích, 183, Věstník národ., II., 70) se domnívají, že i zde spojen! kořene tohoto s lat. rámus, větev, něm. Arm a sl. ramě ukazuje, že nejstarším oradlem byl kus kmene se zahnutou větví.
|
|
