a Długos, líčíce starou Polsku, představují si, že neměla železných radlic77); ba maloruské ralo i polské radlo bývalo ještě v XVIII. stol. celé ze dřeva78) a srbská kuka byla taková do nových dob.79) Ale bylo při-rozeno, že už v době pohanské přišli na myšlenku nastrčiti na náralník kování železné, poněvadž se prostý dřevěný hrot, i sebe tvrdší, v kamenité půdě rychle opotřebil. A nepřišli-li u Slovanů sami na tuto myšlenku, viděli vzory v kultuře římské a přejali to z ní. Aspoň vidíme nejstarší formy velice podobné římským. Náralník byl tedy zprvu v jednotě s hřídelí a zajisté teprve později nahrazen byl náralníkem na plaz položeným а к hřídeli připevněným, jak toho nejstarší vzor vidíme na radlu dobrohoštském a moderním jeho potomku háku meklenburském.

Při tom můžeme předpokládati, že typicky slovanské postavení náralníku bylo poměrně dosti strmé, ne vodorovnější, tak že zemi rozrývalo, rozřezávalo, ale nepodbíralo, nepodřezávalo.80) Na totéž ukazuje poměrně úzký, oblý a špičatý tvar nejstarších železných lemešů slovanských.

Rovněž mělo už staré radlo držadlo s řidítkem, zapuštěné otvorem do zadního konce hřídele nebo plazu a zvané klečí nebo ručkou, ale nemělo ještě zvláštního nože, ani představy na kolečkách, jimiž některá dnešní radla jsou opatřena. Mělo-li na náralníku zvláštní desku připojenou к lepšímu odhrnování vyryté prsti, nelze bezpečně říci. Na jisto jí pro starou dobu dosud doložiti nelze, ale není nemožné, že zvláštní šikmé přiříznutí náralníku a plazu mohlo vésti na různých místech na myšlenku připojiti desku, jež by lépe zemi odhrnovala. O tom však srv. dále více v odstavci III.

Celkem všechno, co pověděno, svědčí neomylně na velké stáří radla u starých Slovanů a poněvadž pluh, jak dále uvidíme, je formou pokročilejší a dokonalejší, a poněvadž i socha, jak ji známe, je také zvláštní druh radla vyvinutějšího, nemůže býti pochyby, že je radlo nejstarší formou slovanského oracího nářadí, pokud je známo, a že zachovalý typ slovanského háku a radla, odmyslíme-Ii moderní, někde připojené detaily, na př. v umístění radlice, v připojení odvalu nebo předních kol, zachoval v základu svém tento prastarý původní typ. Je-li při tom také původu domácího, slovanského, přišli-Ii naň Slované samostatně, či zda-li se jim k tomu dostálo v pravěku popudu a vzoru cizího, je už otázka jiná. Nachází-li J. Peisker prototyp českého háku v Mesopotamii,81) není sice nemožno, že vzor к Slovanům byl přinesen odtamtud, jako vůbec leccos kulturního přišlo z této požehnané země do Evropy, ale musil by se tento