str. 18
obratu sochy s jednoho ralniku na druhý (перекладная соха)88). Celá tato komplikace původního radla a spojená s tím zlepšení jeho výkonnosti ukazují neomylně, že nebyla socha před radlem, že není dvojzubá ruská socha prvotným oradlem slovanským, jak někteří za to měli89), nýbrž jen lokálním, oblastným výtvorem Slovanů východních a to Bělorusů a Velkorusů, od nichž přešla z části i do Malé Rusi, do Polska a Pruska v okolí Memelu90). Každým způsobem nelze sochy v tomto
Obr. 9. Oráni sochou z ruk. Života sv. Sergia (XVI. st.) a 2. nová ruská socha s překladnou polici (Usov-Zelenin).
vyspělejším tvaru doložiti u jiných Slovanů mimo Rusy a s nimi sousedící Poláky a nelze ji také ze starých literárních památek doložiti před XIV. stoletím91).
To jsou všechno zjevy, které mne rozhodně vedou k tomu, abych podobně jako Dm. Zelenin a Kar. Rhamm pokládal sochu za lokální
88) Zelenin, 1. c. 29, 39, 123. Rostafiński, Siedziby 21.
89) Tak na př. N. A r i s t o v, Пром. 59, а V. Mozgovoj v stati Плугъ и соха (Труды Вол. Экон. Общ. 1881. Т. Ш. Отд. 11.79, 187) podle Zelenina 1. с. 114 Nevím také, že by se byly našly ve starých nálezech dva ralniky vedle sebe, což svědčí rozhodně na jednozubé radlo. Také Rostafiński myslí (Siedziby 21), že Slované znali odedávna sochu i pluh.
90) K polské soše srv. Bujak, Studya 406 (užívali jí ještě v polovině XIX. stol. na pravém břehu Visly a dále na Litvě); sahala až na Pokutí (Kolberg, Lud, I., 64). Pruská Zo che je najisto přejatá slov. socha (srv. Zelenin 129, Rhamm, Wohn. 291, Strekelj 1. c.) a ne naopak, jak soudil Dvigubskij (podle Zelenina 129) a Meringer, Idg. F. XVII. 116, XVIII. 279. Popis pruské sochy a obraz viz u J. Wernera, Zs. f. Ethn. 1903, 716, a L. R a u a, Abh. über die Zochen. (Ann. d. Landwirt. 1861 j Bd. 37.) К soše švédské viz Braungart 95
91) Srv. J. Běljajev, Временникъ, XXII., 42, Zelenin, 1. c. 115, 121, a A. Uvarov, Труды, II., 247, P o 1 o n s k á Ист. культ, атласъ, I., 39, tab. 29, 5, АрхИзв. Зам., V., 104. D klady z XV. stol. viz u S r e z n ě v s k é,h о, Мат., III., 470, kde i řada dokladu pro sochu ve významu míry (z téže doby). Připojený obraz staré sochy pochází z rukopisu Žití sv. Sergia, chovaného v bibliotéce Trojicko-Sergievske Lavry a psaného podle Uvarova v XVI. stol. (Polonská udává 1. c. ze XIV. st.). Pod obrazem je socha označena výrazem плугъ. V cirkevní slovanštině má socha význam rozeklané větve, tak v překladu Písma (Luk., XXII., 53) Jurjev. evang. z r. 1119, dále v Pandektu Antiochově, 147, z XI. stol. (Srezněvskij Мат., III., 469). K tomu srv. i sloveso осошитн ve smyslu zbaviti kmen větví, osekati, přeneseně pak i oddeliti v Zlatostruji XII. st. a v Izborniku, 190 z r. 1073 i Srezněvskij, II., 734). Teprve od XIV. století nastupuje význam pluhu (Zelenin, Coxa, 115, 121). Mimo to i v řadě dnešních slovanských jazyků zachován jest ještě původní význam větve nebo kmene rozeklaného, tak v češtině, polštině, lužičtině, srbštině a ruštině (M i k 1 o s i c h EW., 313, B u d i-1 o v i č, Сл., П., 115). Vedle toho v češtině a polštině sluje sochou zadní držadlo českého nákolesníku (Peisker, Zur Soz., 52, Braungart, Urh., 186), radla morav-skéno (Bartoš, Dial., II., 449) a polského (Kolberg, Lud, V., 176, IX., 110).
|
